Na úvod je třeba poznamenat poznamenat, že snaha o smysluplné a důstojné využití jedné z nejvýstavnějších libereckých budov je nepochybně chvályhodná. Jenže jak už to tak bývá, nic není černobílé a v případě konverze bývalých lázní to platí dvojnásob. Svým způsobem je sama o sobě nešťastná už myšlenka adaptace lázní, která naráží na úskalí monofunkčnosti zvoleného objektu - jen tak mimochodem to je i důvod její značné nákladnosti, neboť lázně nejsou stará továrna, kde stačí vyklidit výrobní haly a následně je poměrně snadno změnit na výstavní sály.

Za přinejmenším problematickou lze považovat i formu probíhající revitalizace. Je pochopitelné, že moderní galerie má specifické požadavky na svůj provoz (např. bezbariérový přístup), nicméně probíhající "rekonstrukce" budovy příliš optimismu zatím nevzbuzuje.

Díky razantním stavebním zásahům, zahrnujícím logicky i dispoziční změny objekt ztrácí pomalu, ale jistě to nejcenější, svou autenticitu. Ačkoliv byly lázně po letech chátrání ve velmi špatném stavu, zůstalo dochováno množství cenných původních prvků, mj.hodnotné secesní kachle a dřevěné šatní kóje v prostoru plavecké haly.

S největší pravděpodobností se tak dočkáme další ukázky tolik populárního fasádismu, kdy se za historickým exteriérem s trochou nadsázky skrývá víceméně novostavba s relikty původních stavebních prvků. Část kachlů byla sice naštěstí zachráněna díky iniciativě a osobnímu nasazení zaměstnanců protějšího Severočeského muzea, nicméně jejich zamýšlené druhotné osazení nemůže nahradit jejich původní umístění i funkci. Alespoň v případě šatních kójí zůstane zachována jejich nejméně degradovaná část přímo v objektu.

Ačkoliv tvůrci projektu zmiňují možnost případného návratu původní funkce objektu, už to nikdy nebudou lázně, tak jak si je ještě nemalé množství liberečanů pamatuje. Bohužel jsme se ocitli v poněkud patové situaci, neboť nejvhodnější varianta, tj. návrat k původní funkci by byla rovněž finančně mimořádně náročná, protože budova doplatila na léta nezájmu a nepodařenou privatizaci v divokých 90. letech.

I přes výše zmíněné výtky však patří projekt k tomu lepšímu, co se v Liberci realizuje a kdyby nic jiného, stojí za ním alespoň upřímná snaha uchovat tento architektonický skvost budoucím generacím. Lze jen litovat, že se město včas neinspirovalo Ústím nad Labem, kde fungují staré městské lázně (shodou okolností postavené rovněž P. P. Brangem) ke spokojenosti občanů dodnes.