O populismu lze říci s jistotou dvě věci. Zaprvé, že je špatný – i přes pozitivní etymologii tohoto slova je jeho význam jednoznačně pejorativní. Zadruhé, že tímto pojmem označujeme jevy, které stojí v opozici vůči tradičnímu politickému dělení, vycházejícího ze základní distinkce dvou navzájem se protínajících os. Jedna z nich dělí společnost z perspektivy ekonomie, druhá z pohledu identity a zvyklostí.

Ve většině západoevropských států se politický život v uplynulých sto letech formoval podle jedné osy, tradičně nazývané pravice a levice. Na této ose docházelo – spolu se vznikem současného politického dělení – ke spojování názorů. Na jedné straně stáli ti, kteří vkládali naděje do fungování trhu, a hodnotu pro ně symbolizovaly tradice a společenství. Na druhé pak lidé, pro něž tradice a společenství představovaly spíše okovy než ukazatele, a řešení ekonomických problémů spojovali s ekonomickou regulací nebo dokonce státním monopolem. Tento systém vycházel ze vzpoury proti status quo z 19. století. Nesouhlas se stávající realitou zesiloval, když bohatí seděli v kostele v prvních lavicích, a byl proto spojen s odporem vůči tradičním hodnotám, zejména náboženským, a všemocnému trhu jako příčině vykořisťování a ekonomické převahy bohatých nad chudými.

Po sto letech se ovšem tato osa ze dvou důvodů posunula. Prvním z nich byl pád komunismu a zároveň i konec víry v možnost vzniku nového ekonomického řádu. Fukuyamovy myšlenky o konci dějin byly nejvlivnější mezi levicí. Takzvaná „kavárenská levice“ se smířila s požadavky volného trhu a výrazem její levicovosti zůstalo už jen prosazování společenské revoluce a přijetí multikulturalismu. Jejím charakteristickým znakem je také skepticismus vůči národním vazbám, a zejména nechuť k tradičním hodnotám v čele s institucionálním náboženstvím (ne-li náboženstvím jako takovým). Na tomto poli se jí podařilo uspět: ve většině západních zemí se pravicově smýšlející skupiny smířily jak se společenskou revolucí, tak se zvyšující se přítomností kulturně odlišných imigrantů, a zcela se podřídily politické korektnosti. Z těchto příčin se osa sporu mezi levicí a pravicí posunula – došlo ke zkrácením původního „kyvadla“.

Toto kolísání nicméně v praxi nevedlo v oblasti praktické politiky k zásadním změnám – v rámci stávajících politických kartelů panoval všeobecný konsenzus a změny charakterizoval spíše přesun priorit než revoluce nebo kontrarevoluce. „Zkrácené kyvadlo“ se ovšem spojilo s dalšími jevy: růstem imigrace a důsledky globalizace na pracovním trhu. Ukázalo se, že nově vzniklá osa se vzdálila od problémů značné části západní společnosti – občanů, pro něž je globalizace a imigrace zdrojem obav a ohrožením dosavadního životního stylu a standardu. Objevil se tak prostor pro hnutí, která nazýváme populistická, jako Národní fronta nebo Opravdoví Finové.