Vojenská intervence proběhla podle sovětského očekávání, politickou situaci se však Moskvě nepodařilo zvládnout. „Zdravé síly“, jak Sověti označovali věrné „soudruhy“ (Alois Indra, Vasil Biľak, Drahomír Kolder ad.) totálně selhaly. „ Nejsou schopny žádné akce, projevily se jako zbabělci a schovaly se na velvyslanectví ,“ hřímal v Kremlu Leonid Brežněv.

Očima Moskvy

Do Moskvy se Gustáv Husák dostal 23. srpna 1968 v letadle, jehož obsazení dojednával prezident Ludvík Svoboda. Když konsultoval se Sověty jeho jméno, dočkal se prý reakce, proč chce s sebou brát „ toho kaviarenskeho politika“. [1] V Moskvě byli po strastiplné anabázi přes Podkarpatskou Rus – dnes Zakarpatskou Ukrajinu, představitelé, kteří byli internováni pro svůj odmítavý postoj ke vstupu vojsk: Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegl, Bohumil Šimon a Josef Špaček. Mezi těmito dvěma odlety prezident Ludvík Svoboda nadvakrát odmítl jmenovat novou prosovětskou vládu, ale rozhodl se nabídnout Moskvě východisko: rozhodl se totiž je hledat s lidmi, kteří jej do Moskvy doprovodí, i když parlament s jeho misí nesouhlasil.

Let prezidenta měl mezipřistání v Bratislavě, kde k ostatním členům delegace přibyl Gustáv Husák jako zástupce československé vlády a Slovenska. Husák se těšil prezidentově důvěře, při čemž během celého pobytu mezi oběma fungovala úzká spolupráce a vzájemná podpora. [2]

Hned během prvního hlavního dne jednání v Kremlu se Brežněv vymezil proti tomu, že se konal narychlo svolaný mimořádný [Vysočanský] sjezd. [3] Odsouval z politických pozic z politických pozic „zdravé jádro“. Svoboda uvedl jako hlavní československý požadavek přivést domů internované členy předsednictva ÚV KSČ. Sovětský premiér Kosygin nabádal pod nepřímou pohrůžkou, aby se hledalo řešení přijatelné pro obě strany, jinak hrozí v té zemi občanská válka a krveprolití. Následně si o slovo řekl soudruh Husák.

[…] Myslím si, že sovětští soudruzi trochu přeceňovali toto nebezpečí, řekl po úvodních taktických frázích, že v čs. vývoji po Lednu byly nedostatky, rizika i hlouposti a jak se o tom bavili ve vedení i s řadovými soudruhy. „ Když k nám přišla vojska, nikdo z komunistů to nemohl pochopit. […] Muselo to být velké nedorozumění. Tento krok vytvořil úplně novou situaci. Vojska, střelba, krveprolití – to vše vytváří nemožnou atmosféru. V Bratislavě jsme jednali s velícím generálem. V maličkostech se snažili vyjít vstříc. Ale v hlavních otázkách byla znemožněna činnost rozhlasu, televize, vlády, oficiálních orgánů. Je obecný pocit, že je to okupační stav – i když se tomu termínu vyhýbáme. Omlouvám se za otevřenost. […]