Že se mají poplatky platit, není myslím pochyb, otázka je, jestli je výběr poplatků (ne jejich výše) dostatečný či nikoliv. Možná právě nedostatečnost, tedy kvantita ve výběru poplatků je středem zájmu pana Duhana a zřejmě tím měl na mysli fakt, že ne všichni koncesionáři poplatky řádně platí. Kandidát na ministra kultury Daniel Herman, do jehož gesce tato problematika spadá, se nechal slyšet (jak to u takových adeptů na vysokou funkci bývá zvykem) a bez zkušeností a znalosti věci se k tomuto názoru „fundovaně“ vyjádřil. Jak jinak, než jako chytrá horákyně.
Pan Herman zareagoval velmi originálně. Zřejmě se subjektivně přiklonil k názoru, že výběr koncesionářských poplatků je nedostatečný co do kvantity a vyjádřil názor, že by poplatky měli platit všechny rodiny bez ohledu na to, zda veřejnoprávní média sledují (snad i ti, kteří potřebné zařízení pro příjem médií vůbec nemají). Nápad přímo geniální. Tady mi přišlo na mysl první přirovnání s církevními restitucemi, které má pan Herman také ve své gesci, a sice fakt, kdy vláda donutila (na základě čeho není známo) 80% nevěřících občanů (ateistů) platit ze svých daní finanční náhradu církvi, aniž by s ní měla co do činění. Něco podobného si představuje i pan Herman v případě placení koncesionářských poplatků. Jen není jasné, jak by se tyto poplatky nazývaly, když by to byly poplatky za nic. Napadá mne pojmenovat je jako poplatky za „nicné“! K tomu pan Herman poznamenává, že by bylo dobré se inspirovat zkušenostmi ze zahraničí, např. z Německa a zmínil tzv. „německý model“, i když vzápětí podotýká, že ne všechno je pro nás ideální a u nás použitelné. Zde bych znovu (podruhé) použil příměr s církevními restitucemi, resp. s existencí a financováním církve, neboť zmínil-li pan Herman sousední Německo k čerpání inspirací pro výběr koncesionářských poplatků, pak v případě církve by totéž Německo mohlo sloužit našim církevním představitelům a církvi rovněž jako příklad nebo vzor ve věci financování církve. V Německu (ale i jiných dalších zemích) si totiž věřící, kromě dobrovolných příspěvků „do zvonečku“, platí církevní daň (zda něco na způsob dřívějších desátků či odpustků, nevím), ale co hlavní, nejsou tím zatěžování občané-bezvěrci, kteří nemají s církví nic společného. Nepochybuji, že to páni arcibiskupové vědí, ale zřejmě jim to přijde na české poměry málo výnosné a moc sociální a jak říká pan Herman, ne všechno je pro nás ideální a použitelné! Církevní daň je zřejmě jeden z příkladů, vždyť církev má poznatky přímo od Boha.
Pokud se jedná o koncesionářské poplatky a zlepšení jejich výběru bylo by také potřeba zvažovat, zda rozhlasové a televizní programy odpovídají svému poslání, zda splňují požadavky na tvorbu, obsah, kvalitu atd. a zda jsou programy skutečně vyvážené, objektivní, nestranné, v duchu demokratických zásad, v dostatečném rozsahu a potřeb pro diváky všech věkových i profesních skupin. Pro zlepšení výběru poplatků, jak naznačil ředitel Duhan, však nestačí jen jeho domněnka a názor, ale zcela jistě je k tomu bude potřeba i stanovisko Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. K tomu jen malá poznámka. Že česká veřejnoprávní média nejsou zcela a vždy objektivní, nestranná, nezaujatá, relevantní a ideologicky neutrální, není potřeba zdůrazňovat. Již mnohokrát se na tyto skutečnosti kriticky poukazovalo, leč náprava se jaksi nedostavuje. Snad i tady je důvod, proč někteří koncesionáři poplatky neplatí. Další poznámka jde na vrub kvantity, čímž mám na mysli fakt, že je u nás víc než je zdrávo přerozhlasováno, přetelevizováno, jinými slovy rozhlasových stanic, stejně jako televizních společností je víc, než jsou koncesionáři schopni vůbec využívat a programy vstřebávat.
Má-li být provedena nějaká opatření stran výběru koncesionářských poplatků nebylo by asi od věci také prověřit a analyzovat sledovanost jednotlivých TV stanic a jejich programů. Česká republika má co do počtu (dle tištěných programů) cca 50 oficiálních běžně dostupných TV stanic a programů kromě těch, které nejsou běžně v tisku uváděny, ale je možné je sledovat. Domnívám se, že kvalita mnohých z nich je na velmi nízké úrovni, nemluvě o tom, že jejich programová náplň se skládá zpravidla z opakovaných filmů a pořadů (v jeden den i třikrát jeden a tentýž film apod.), o jejichž úrovni a kvalitě lze úspěšně pochybovat. Pokud existují TV stanice s nekvalitní až podřadnou kvalitou programu, resp. jiné TV stanice s relativně vyšší kvalitou, ale minimální sledovaností, pak by bylo vhodné a ekonomické tyto stanice zrušit a finanční prostředky (pocházející i z poplatků koncesionářů) dát těm TV stanicím, jejichž kvalita a sledovanost je na potřebné úrovni. Taková analýza a její výsledky by zcela určitě významně ovlivnila i výběr poplatků a přerozdělení mezi ty výkonné a kvalitní dodavatele společensky potřebných a únosných programů by bylo zcela jistě přínosem jako pro samotné TV, tak i pro českého koncesionáře. Úvaha vybírat poplatky i u nezúčastněných na příjmu veřejnoprávních médií je scestné, nekorektní, hluboce nespravedlivé a navíc to zavání tolik kritizovanou totalitou minulého režimu. V České kotlině bohužel, nic mimořádného. Nebo se mýlím?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
