Zdůrazňuji, že nezpochybňuji  jeho (či kohokoliv) právo vyslovit svůj názor, netvrdím, že nemůže mít třeba i pravdu (ta je otázkou úhlu pohledu a chápaní všech souvislostí) a tedy ani netvrdím, že se nemohu mýlit. Ve svých článcích jen a pouze reaguji na stav věci, konstatuji svůj názor, pohled, chápání daných skutečností, ke kterým se jako řadový občan vyjadřuji  způsobem laika, aniž bych si činil nárok na odvolávání se na fundované odborné analýzy či hlubší studie církevní problematiky. Jsem připraven a ochoten přijímat názory či kritiku jiných, ale způsobem zcela odlišným, než jak je prezentuje komunistobijce Nerušil.  Ač vzdělanec, on kritiku a jiný názor  prostě neumí přijmout, natož na ni kultivovaně a bez urážek reagovat.

Na rozdíl od pana Narušila  ctím jednu zásadu, kterou vyslovil člověk, vzdělanému panu Josefu Nerušilovi  jistě ne neznámý Francois Marie Arouet, alias Voltaire, který mj. řekl: “Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat”. Tuto velkomyslnou myšlenku však pan Nerušil jaksi neakceptuje, odmítá (chápu, že k tomu není ničím  povinován), mu stačí, když svého oponenta přímo osobně a morálně společensky ostrakizuje tím, že dříve než vysloví slova nikoliv názoru, ale  kritiky, neopomene si vylít antikomunistickou žluč, jmenovaného nerespektuje jako řadového  občana, ale vědomě a cílevědomě jej ostrakizuje, když především prezentuje jeho bývalou či současnou politickou příslušnost, podsouvá čtenářům lživé tvrzení o jeho spolupráci s StB, práci na MV apod., teprve poté přechází k podstatě věci samotné. Je to hodně ubohé, neboť je to jen to, co se mohl někde dočíst, víc však  o životě dotyčného člověka neví. Ale někdy i to málo stačí k ukojení svého ega., notabene k naplnění  zbabělého a neférového úmyslu, takto slušného občana ostrakizovat.