Ovšem to není nic nového pod sluncem, na tyto manýry jsme si už vlastně zvykli. Pravda, není to nic, co by naší hektické době a naší společnosti zrovna prospívalo, ale máme-li už tu demokracii, o kterou se pravdoláskaři a pražská kavárna tolik bojí je na místě, když dáme průchod i takovým demonstrativním projevům názoru, jakými se dnešní odpůrci a nespokojenci projevují. Přesto si myslím, že se jedná o známé: „Mnoho povyku pro nic“. Ne snad, že by se vůbec nic nedělo, ale ve světle těchto naprosto bezvýznamných událostí (sic), k nemalé radosti či spokojenosti jistých kruhů ustupují do pozadí události, které by nás měly mnohem více zajímat a hlavně znepokojovat.

Jakkoli poslední kauza se jmenováním a díky zfanatizovaným projevům odporu následným odstoupením Z. Ondráčka z postu šéfa stálé komise PS Parlamentu ČR pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) v těchto dnech hraje prim, dějí se v poslední době věci, které jsou záměrně překrývány a přehlušovány jinými, zcela nedůležitými a méně podstatnými událostmi. Ve věci pana Ondráčka se ozývají protestní hlasy, jako že jeho zvolení je odstrašujícím pokračováním trendu poslední doby, kdy jsou extremistické názory zcela legitimizovány jako nová společenská norma. Tomuto trendu je prý potřeba se včas postavit, než bude pozdě! To jsou názory a obavy jedné strany, která však naprosto blahosklonně a bez zájmu přehlíží daleko závažnější, chtělo by se říct faux pas, ale jde o naprosto nezodpovědné, vědomé jednání, které daleko více ohrožuje naši společnost a stát, než případné (ne)šéfování pana Ondráčka.

Ano, jde o naprosto bezprecedentní jednání představitelů KDU-ČSL pánů Bělobrádka a Hermana, kteří svévolně a vědomě zneužívají, resp. ve vládní funkci zneužívali své postavení a bez pověření vládou (přesněji se Sobotkovým mlčenlivým souhlasem) absolvovali několik, vládou oficiálně neplánovaných a neschválených setkání s představiteli německého Landsmanšaftu, účastnili se jejich sjezdu, kde si ve velmi přátelských sekvencích vzájemně notovali a připíjeli ke zdaru v úspěšném navazování přátelských, ne-li už dokonce krajanských vztahů a slibných výhledů do budoucna. Jednání lidoveckých představitelů je důkazem, jak se prozápadní, reakční pánbíčkářská partaj svévolně angažuje v kontraproduktivní politice, která je v rozporu se zásadní politikou státu vůči sudetoněmeckým požadavkům a nárokům, kterých i přes jistou snahu se jich zříct, jsou i nadále v popředí politiky německého SL. Jinými slovy, stále a znovu uplatňují své nároky a požadavky na vrácení „ukradené země“, ukradeného majetku, případně finanční vyrovnání za jim zcizeným majetek.