Jak rychle se rozplynulo prvopočáteční nadšení z pádu režimu v listopadu 89, kolik tolerance k přehmatům, špatným či žádným zákonům byl. Jak se lidé lehce nechávali uspávat lacinými frázemi a sliby…

Asi bychom se pousmáli člověku, který by řekněme po druhé světové válce v poválečném Německu hlásal, že je potřeba udělat tlustou čáru za svou minulostí, bez které by nová éra (samozřejmě ta lepší) nemohla začít. Když poválečné Německo bylo prolezlé kovanými nacisty, kteří působili všude – ve školství, v umění či ve vysokých vládních postech a éra nacismu se ihned stala tématem, o kterém se nesmělo mluvit. Ocitli se v nové době, ale se starým myšlením, kde temná minulost byla jejich stínem.

Skvělá kariéra se povedla např. Siegfriedu Zoglmannovi. Někdejší vůdce Hitlerjugend v Protektorátu a důstojník SS se stal úctyhodným poslancem německého Spolkového sněmu. Vzpomínám si, jak jeden bývalý vězeň koncentračního tábora potkal po letech dva sadistické kápa. Pracovali jako herci v jednom divadle v Německu a ve svém okolí byli velmi populární. S aklimatizací na nové poměry mnozí očividně problémy neměli.