Jak už bývá zvykem nejen v českých a moravských krajích, pohled na historii a její aktéry se mění ode zdi ke zdi podle toho, jaká ideologie a móda právě převládá. V podstatě už od Cyrila a Metoděje, přes Žižku až po Václava Havla -na každého lze s trochou nadsázky pohlížet jako na světlonoše a hrdinu či na ztroskotance s ne příliš vytříbeným charakterem.

Čas od času se nedostatečné vzdělání obyvatelstva v dějepise snaží mediálně známí lidé a politici průběžně doplňovat. Za to jim čest a sláva na časy věčné. Bohužel často mají tak silná ega, že si diskusi, natož omyl, ani nepřipouštějí.

V nedávném rozhovoru s člověkem bažícím po prezidentském postu, Jiřím Hynkem, prezidentem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, jsem narazil v kostce řečeno na toto: Edvard Beneš se zachoval jako zbabělec, protože podlehl Mnichovskému diktátu v roce 1938.

Aniž bych upíral právo na názor komukoliv, tak přesto by podle mého mínění člověk takových ambicí měl vnímat události v poněkud širších souvislostech.

Ona je to jednoduchá otázka (bojovat s nacistickým Německem v roce 1938, či ne?), ale odpověď je i pro vojenské historiky ne vždy tak jednoznačná – natož pro obyčejné lidi, kteří se nedívají na prezidentskou funkci jen optikou vrchního velitele ozbrojených sil a vidí nejen armádu, ale celý národ složen z lidí starších, dětí či žen.