V roce 2002 vyšla pozoruhodná kniha vzpomínek Huberta Masaříka (1896-1982), nejbližšího spolupracovníka generála A. Eliáše a diplomata, který za první republiky jako legační rada strávil 6 let v Bruselu a 7 let v Sofii. Byla by škoda, kdyby tato kniha zapadla v nepřeberném množství vydávaných titulů a čekala v koutu knihoven, až si jí někdo všimne. Měla původně vyjít v roce 1970, což se nezdařilo, a tak světlo světa spatřila o více než 30 let později. Zajímavost knihy spočívá v tom, že podává osobní svědectví velmi kritického období našich dějin a z první ruky tak můžeme sledovat nejen diplomacii a zákulisní hry, ale i charaktery jejich aktérů.

Jeho funkce ho přiváděla do styku s lidmi různých národností, tříd, povolání a názorů. Ze svých pozorovatelen v Belgii i Bulharsku mohl sledovat, jak se postupně měnilo postavení Německa po první světové válce, jaké hry hráli Angličané, kterým šlo o dlouhodobé zajištění míru na úkor území států, kde neměli strategické zájmy, jak těžké bylo pro francouzské politiky rozhodnutí znamenající nové vojenské angažování Francie. Zabývá se vývojem česko-německých a česko-slovenských vztahů, zahraniční politikou i žalostným stavem politiky domácí. Byl to právě on, kdo jako první Čechoslovák spolu s vyslancem Mastným vyslechl text mnichovské dohody. Kniha mapuje období Československa zhruba od první republiky do jeho zatčení gestapem v září 1941 s menší exkurzí i do poměrů v Rakousko-Uhersku, vše pojaté v širším evropském kontextu. Těžištěm knihy je sudetoněmecká krize, mnichovská konference, druhá republika a začátky protektorátu.

Jeho osvědčenou praxí bylo stýkat se s diplomaty vůči ČSR nepřátelských zemí – zejména Německa, Maďarska a Itálie. Např. s polským vyslanectvím se mu kontakt navázat v určitém období vůbec nepodařilo – polští diplomaté v Praze zaujímali více protičeské stanovisko než diplomaté němečtí. Proto se mu dařilo získávat cenné informace, o kterých psal a šířil je dále. V předmnichovské krizi podnikal cesty do českého pohraničí, kde sledoval cílevědomě vyvolávanou narůstající davovou psychózu, která zasáhla většinu německého obyvatelstva. Informace se snažil třídit tak, aby dostal ucelený, pokud možno co nejobjektivnější obraz skutečnosti. Názory čerpal od celého spektra obyvatelstva - chodil jak mezi členy německého průmyslu, tak i obyčejné německé dělníky.

Dobře se znal např. s Eduardem Benešem, Janem Masarykem, Jiřím Havelkou, poznal celou řadou nejen československých a zahraničních politiků, ale také např. A. G. Roncalliho, pozdějšího papeže Jana XXIII. O setkání s T. G. Masarykem vzpomíná jako o silném zážitku, kde instinktivně cítil přítomnost zcela výjimečného člověka. Setkal se i s Hitlerem, který na něj nezapůsobil nijak oslnivě – upoutaly jej pouze fakírské oči, jen místo hadů uspávající Němce. Na Benešovi si cenil nesmírné pracovitosti, stinné stránky v neschopnosti změnit svůj názor, když k nějakému dospěl. O jeho omylu jej již nikdo nepřesvědčil. Trpěl silnými i osobními sympatiemi či antipatiemi k lidem, které zeslabovaly jeho politický instinkt. Nepopiratelný úspěch a vrcholný výkon Beneše vidí v pařížské mírové konferenci v letech 1919-1920.