Představuje totiž jen onu pověstnou špičku ledovce našeho, tedy českého, vztahu k Romům. Špičku ledovce nejen mnohých možných jiných osudů našich Romů, ale i špičku ledovce našich pocitů k oněm spoluobčanům. V tomto smyslu bych chtěl dnes vést své úvahy a připomenout i případy, na něž jsme již dávno zapomněli.

Nejprve trochu historie, i když vím, že není srovnatelná. Po válce jsme se zbavili drtivého množství našich, tedy československých Němců; ve stejném čase, ne-li dřív a potom i za bolševismu, jsme potlačovali, tedy my Češi, slovenské snahy po rovnoprávnosti, až si Slováci zřídili samostatný stát. A teď Romové.

Já vím, že jejich místo v České republice je zcela jiné, že žijí na periferii společnosti, ale žijí s námi v jednom státě. Jejich exodus do Kanady, Velké Britanie, Belgie a já nevím kam všude ještě, byl jistě nejednoznačný a sledoval i osobní prospěch jak oněch emigrujících, tak nejrůznějších organizací, z exodu profitujících. Jistě ale nebyl dobrou vizitkou pro náš stát. Spokojení občané nikam neutíkají.

Když se ve Varnsdorfu chystali někteří obyvatelé - podníceni pravicovými extremisty - na demonstraci proti Romům pro údajné přepadení jakéhosi místního občana, zjistilo se, že ten občan na daném místě vůbec nebyl. Svolávatelé však prý opáčili a nyní citují ze staršího čísla týdeníku Respekt, je vlastně jedno, jestli se přepadení stalo, nebo bylo smyšlené. Je řada jiných důvodů, proč vyjít do ulic, konec citátu. To je právě přímo modelová situace, ke které by za žádných okolností nemělo docházet. Jdeme na cikány! Jako se chodilo na Židy. Já vím, že Romové si za mnohé mohou sami, ale není to náš společný problém?