A tím se dostávámě k celé historii osmašedesátého roku, v níž si každý najde to, co chce. Jedno je však neoddiskutovatelné: tak jako berlínské události v třiapadesátém roce, maďarské a polské v šestapadesátém, polské po celá osmdesátá léta, tak i Pražské jaro - tak byl šestaosmdesátý rok v tehdejším Československu až do oné sovětské okupace nazýván - významně otřáslo, mimo jiné, totalitní nadvládou Sovětského svazu ve střední Evropě. Bez ohledu na ona odpudivá normalizační léta, která u nás potom následovala.

Zkreslující jsou i některé mýty, Pražskému jaru přisuzované. Zejména názor, že Pražské jaro bylo pouze jakýmsi střetem dvou komunistických klik a naší svobodné společnosti nemá v podstatě co říct. Původně se skutečně o střet dvou komunistických center jednalo. Jenže liberalizační dubčekovské křídlo svým, i když pomalým uvolňováním všech občanských svobod, nastolilo, možná nechtěně, takovou atmosféru, kterou nebylo možno již vzít zpět. Odpůrci Pražského jara mu vytýkají malé úsilí o demokracii, o pluralitní stranický systém, o trh, založený na soukromém vlastnictví, či skutečnou nezávislost státu. Kdyby se tak ovšem podle tohoto ahistorického a apolitického názoru stalo, přijely by možná sovětské tanky už v květnu a ne až v srpnu.