Národní obrození ale dělali vzdělanci a písmáci, urozených jedinců, kteří se rozešli s habsburskou ideologií, bylo málo. Ostatně i náš první prezident zastupoval vlastně vzdělance: byl univerzitní profesor.

Zákonem – jehož číselným označením vás nechci obtěžovat, za to ale chci zdůraznit, že onen zákon byl vydán necelé dva měsíce po vyhlášení samostatnosti Československé republiky, totiž v prosinci roku 1918 – nuže, oním zákonem bylo zrušeno šlechtictví, řády a tituly. Píše tak alespoň Petr Kamberský v Lidových novinách. Byl to – podle mého názoru – zcela logický krok, který Masarykova republika udělala, neboť to potvrzovalo patos jejího vzniku i její filozofie a odpovídalo to historii Čechů i Slováků. Ale o tom nechci mluvit. Chci mluvit spíše o ekonomických důsledcích, kdy se v České republice i dnes tyto tendence, dané dosavadním vývojem, tak výrazně projevují. To je na tom ostatně nejzajímavější a takřka absurdní: jak se tradice a historie podepisují i na současných ekonomických trendech.

Ty se dají docela dobře vyjádřit čísly: jedním z nejčastěji používaných měřítek pro rozdíly v příjmech je takzvaný Giniho koeficient. Pro náš účel stačí uvést, že čím vyšší je jeho hodnota, tím větší jsou rozdíly v příjmech ve společnosti. A o tom zase píše týdeník Respekt. Takže: u nás, v České republice, je hodnota onoho koeficientu dvacet pět, na rozdíl třeba od Kanady, kde má hodnotu třicet dva, ve Spojených státech třicet osm, v baštách sociálního státu ve Švédsku, dvacet čtyři, ve Finsku dvacet šest, ve Francii třicet jedna a tak dále. Ve všech těchto státech, alespoň podle uvedeného zdroje, se ovšem uváděné hodnoty posunuly za posledních dvacet, třicet let o dvě až čtyři jednotky výše. To znamená, že se více otevřely nůžky mezi bohatými a chudými.