Jiří Fuchs: Veřejnost se nestačí divit, jaké šílenosti na ní etablovaná intelektuálně- politická moc valí

05.11.2015 14:59

Signatáři petice proti uzákonění adopce dětí homosexuály zdůrazňují tradiční model rodiny. Opírají se přitom o zdravý rozum a poukazují na specifická rizika adopce homosexuálními páry, před nimiž je třeba děti chránit.

Jiří Fuchs: Veřejnost se nestačí divit, jaké šílenosti na ní etablovaná intelektuálně- politická moc valí
Foto: Hans Štembera
Popisek: Děti - ilustrační foto
reklama

Ti, kdo uvěřili propagandě homo-lobby, se sice zaklínají primárním zájmem dětí. Říkají, že je přece pro ně lepší žít v láskyplném „rodinném“ prostředí než v dětském domově. Jenže triumfalistické tažení homosexualismu hédonickým Západem, který je ovládán kultem ničím neomezovaného sexuálního apetitu, snadno vyvolává obavu, jestli té lásky k dětem v „homo-rodinách“ nebude až moc. Krom toho přicházejí ideologicky nezkorumpovaní psychologové a pedagogové s celou řadou nepříjemných námitek, na něž aktivisté homosexualismu odpovídají vyhýbavě. Raději stáčejí pozornost k obecnějším otázkám, v nichž se cítí být ideologicky proškoleni.

Především jim nic neříká odvolávání se na tradici. Měli bychom vědět, že tu máme co do činění s ideology kulturního marxismu. To znamená s profesionálními napravovateli všemožných křivd minulosti, kteří se stylizovali do role morální policie, a které v jejich spasitelském poslání nic nezastaví. No a tito světlonoši pravé humanity chápou tradiční model rodiny jako překonání hodný stereotyp. Je to prý model patriarchální a utlačovatelský. Jeho oběťmi jsou ženy, děti a homosexuálové. Nejvyšší čas s takovým fašismem skoncovat.

Nikdo rozumný netvrdí, že historické křivdy jsou výmyslem. Zneužít se ale dá, všechno lidské (rozum, svoboda, emoce, věda, umění, autorita, důvěra…).  Máme proto vykořenit samo lidství? Revolucí posedlí marxisté všeho druhu však spatřují v takovém radikalismu jedinou možnou terapii. Pak ovšem šíří epidemii pseudohumanismu a zavádějí nelidské poměry.

Nejen na základě zdravého rozumu, ale také z pozic filosofického realismu, je zřejmé, že struktura otec-matka-dítě nevznikla nějakou tradicí.  Je dána přirozeným řádem, takže je lidsky závazná. Jako není žádným socio- konstruktem lidské tělo, tak jím není ani rodina. Pokusy o její tzv. dekonstrukci či snížení na úroveň libovolných partnerských vztahů proto představují pyšnou vzpouru proti samotnému řádu skutečnosti. Naneštěstí jsou neomarxisté imunní jak vůči námitkám zdravého rozumu, tak i vůči námitkám filosofického realismu. V prvém případě se odvolají na to, že zdravý rozum nemůže být v řádu intelektualizovaných reflexí arbitrem; v tom mají pravdu. Filosofický realismus pak s odvoláním na vývoj moderní filosofie odbudou jako překonaný. V tom se sice hluboce mýlí, ale aby to pochopili, museli by sestoupit, k hlubším problémům, a to od nich nikdo nemůže očekávat. Vždyť jako ryzí ideologové bez problému nadřazují svoje šablony samotné realitě. To je např. dobře vidět na permanentním konfliktu pravd skutečných a politicko-korektních; platí vždycky ty druhé. Signatáři petice se tedy svou spravedlivou iniciativou ocitli uprostřed zápasu, který má daleko širší souvislosti. Téma adopcí je jen fragmentem tohoto zápasu o skutečné – nikoli mainstreamem do omrzení omílané a vnucované – hodnoty. Postavili se mocnému ideologickému hegemonovi, který má na své straně soudobé intelektuální a politické elity i jimi obsazené instituce a média. Nerovný zápas.

Veřejnost se nestačí divit, jaké šílenosti (imigrační tsunami, alternativní modely rodiny, antidiskriminační zákony, státem loupené děti, perverzní sexuální výchova malých dětí…) na ní etablovaná intelektuálně- politická moc valí. Zoufale se dovolává zdravého selského rozumu, když vidí, jak Západ páchá civilizační sebevraždu. Nechápe to. Za líbivými hesly o svobodě, emancipaci, rovnosti, spravedlnosti, lidských právech jen těžko rozpoznává žraločí povahu plíživé hodnotové revoluce v režii kulturních marxistů. Mnozí se naivně domnívají, že jde o humanizaci společností. Absolventi humanitních oborů jsou o tom dokonce skálopevně přesvědčeni. A přitom se neomarxistům vzývané hodnoty pravidelně (dialekticky) zvrhávají v jejich opaky: svoboda v otroctví, spravedlnost k vyvoleným v elementární nespravedlnosti k ostatním, rovnost v totalitu, lidská práva v diktaturu nelidskosti. Axiomem neomarxistů je rovnostářství ad absurdum. Na něj logicky navazují „lidská práva“, která se ovšem musí vyvíjet podle potřeb revoluce. Pohonem revoluce je pak nenávist k západní civilizaci a cílem její zničení. Skvělými prostředky této grandiózní destrukce Západu se ukázalo být nadřazování a oslavování privilegovaných menšin v programech multikulturalismu a genderového feminismu. Ten první rozbijí kulturní identitu západních společností v intencích heterogenní plurality. Ten druhý se pečlivě stará o její vymírání. Uznejte, že to má logiku; ďábelskou logiku.

Vyšlo na euportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jiří Weigl: Covid-19 - odborníci se předvedli

22:33 Jiří Weigl: Covid-19 - odborníci se předvedli

Epidemie nemoci covid-19, zdá se, potvrzuje všeobecnou nedůvěryhodnost a neschopnost politiků, který…