Je to nebezpečné? Ano, je. Samozřejmě, že je cestování nebezpečné, a také vždy bylo. To jenom nyní se nám zdá, že cestování je zábava, která nás stojí pouze peníze. Není tomu tak, ale to člověk nepozná v turistických resortech Chorvatska a nebo na plážích luxusních hotelových komplexů v egyptském Šarm aš-Šajch. To kouzlo by se dalo vycítit v úzkých uličkách Káhiry, kde jsou drobné krámky, miniaturní restaurace, kavárny atd. nebo na bazarech v Ománu či Jemenu.
Cestovatelé vždy umírali, byli mučeni, zavíráni, unášeni a dokonce pojídáni, a to už od dob, kdy se první lidé rozhodli prozkoumat, co že to vlastně leží za jejich sousedním kopcem. Hana Humpálová a Antonie Chrástecká udělaly něco, co vyžaduje velkou odvahu. Vydaly se do země, jejíž pouhé jméno vyvolá v mnoha Češích strach a paniku. Udělaly to, co tisíce lidí před nimi, šly poznávat svět a hledat jeho krásy. Jely snít i žít.
Stejně jako ony do světa vyrazili Livingstone, Holub, Kolumbus a další cestovatelé. Proč je známe? Byli úspěšní a měli štěstí. Proč neznáme ty neúspěšné? Většinou umřeli během cest nebo v jejich důsledku. Tak to chodí a těch „nešťastníků“ byly zástupy, stovky a tisíce lidí, kteří zemřeli v touze vidět a poznávat. Bylo to zbytečné? Někdy ano, jindy ne. Lidé umírají kvůli hloupostem a chybám každý den. Stačí se špatně rozhlédnout na přechodu ….vrum…. a člověk je mrtvý. Je nezávislé cestování do „nebezpečných“ zemí hloupostí? Máme si vážit a respektovat tyhle “blázny”? Já to dělám, protože to tak cítím, ale tohle ať si každý rozhodne sám.
Máme jim pomáhat, když se dostanou do potíží? Samozřejmě, že ano. Když vidíme autonehodu, pomůže zraněným a neptáme se přece, jestli si za to mohou nebo ne, jestli jsou opilí a nebo pod vlivem drog. Pomůžeme jim, protože je to prostě správné. Darujeme krev a je nám jedno, jestli ji dostane malé dítě, stařenka nad hrobem a nebo třeba alkoholik, který při autonehodě zabil deset lidí. Pomáháme lidem s rakovinou, i když si ji způsobili kouřením, lidem s mnoha dalšími problémy, přestože si za ně mohou sami. Proto je třeba pomáhat i mladým bláznivým cestovatelů, kteří se rozhodli, že se svým životem udělají něco více. Nechtějí trávit víkendy a dovolené naloženi v lihu českých hospod, barů či kiosků u rybníků. Chtějí žít a poznávat. Někteří za to zaplatí vysokou cenu, někteří menší, ale když člověk něco chce, tak se za to platí. Nic není zadarmo a ani dobrodružství ne. Zvykli jsme si platit za „instantní bezpečná“ dobrodružství různých „adrenalin“ parků a ta opravdová mnozí pošetilci považují za lehkovážnost, hazard či hloupost. Jenže právě ta jsou tím reálným a úžasným zážitkem, zbytek je pouhou náhražkou.
Dojem bezpečnosti je velice relativní. Na začátku léta jsem se vrátil po dvou týdnech z Gruzie, kde jsem se toulal sám jen s krosnou na zádech. Země je podle časopisu Reflex v kategorii “mírně nebezpečná kvůli únosům”, zřejmě proto, že se nachází na Kavkazu. Mnoho otázek se rozletělo mým směrem ve chvíli návratu. „Nebál jsi se, že tě tam unesou, zbijí, okradou a nebo třeba otráví jídlem?” ptali se někteří přátelé. Odpovídal jsem všem stejně: „Lidé jsou v Gruzii přátelští a skvělí, stejně jako jídlo a ani na vteřinu jsem se tam necítil v nebezpečí.“ Dva dny po příletu zpět do Čech jsem vyrazil s kamarádem na exkurzi po noční Praze. Noc se vydařila. Svítání mě vítalo při vstupu do bytu, užíval jsem si ho. Ne tak už moje peněženka, někdo ji totiž během cesty tramvají domů rozřízl (společně s kapsou) a vybral z ní papírovou hotovost. Šel jsem raději spát. Po probuzení mi bylo nevolno. Myslel jsem, že je to kocovina. Po třídenním průjmu si říkám, že na vině byl spíše ten ranní párek v rohlíku. Pro mě je tedy velice nebezpečným místem naše hlavní město, tohle se mi totiž nestalo v Mexiko ani Gaza City.
Je tu ještě jeden důvod, proč jezdit do „nebezpečných“ zemí. Islámský stát, Al-Kajda a další teroristické organizace pracují se strachem, ten šíří kolem sebe a dále do celého světa. Pokud se jím necháme ovlivňovat a necháme si od něj rozkazovat kam budeme a nebudeme jezdit (často jde o místa, která teroristé přímo neovládají), teroristické skupiny vyhrají a je jedno jak velké území budou kontrolovat. Strach je jejich největší zbraní a naším největším nepřítelem.
Cestování je nebezpečný koníček, lidé při něm umírají. Člověk je naopak v ČR relativně v bezpečí. I když ona i taková cesta do hospody, se může změnit v pořádný masakr. Máme se tedy po událostech v Uherském Brodě krčit doma a nevystrkovat nos?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
