Odpustek byl chápán jako způsob odpuštění časných trestů za hříchy (zpočátku počet dní pokání, později jako zkrácení trestu pobytu v očistci). Odpustky může člověk získat buď pro sebe, nebo pro duše v očistci. Proti kupčení (též kramaření, tzn. možnosti získání za peníze) s odpustky ve středověku vystupovali církevní reformátoři jako např. Jan Viklef, Jan Hus nebo Martin Luther. Zatímco Viklef a Luther odmítli odpustky zcela, Hus vystupoval pouze proti jejich získávání za peníze (navíc ve spojitosti s financováním války Jana XXIII.)

Tento historický úvod není samoúčelný. Upozorňuje totiž na fakt, že prostřednictvím prodeje odpustků získávala církevní i světská moc finanční prostředky na svoje (třebas i válečné) aktivity. Šlo tedy de facto o jakousi daň, kterou věřící (a těch tehdy bylo nepochybně téměř 100%) vykupovali své skutečné či domnělé hříchy. Ten, kdo definoval, co je a není hřích, pak byla zase církev a její světští spojenci. Komu to připomíná například 50. léta u nás, kdy různí Urválkové rozhodovali, kdo ze souzených „zločinců“ se dopustil jakého „zločinu“, není vůbec na omylu. Jakmile se sjednotí v jeden celek moc legislativní, vyšetřovací, soudní a trestní, máte před sebou totalitu. Z této neúprosné logiky se nevykroutíte.

A pokud se o to snažíte a snášíte sebevěcnější a sebevědečtější argumenty svědčící o nepravdě „žalujícího“ ve prospěch „žalovaného“, stáváte se sami souvěrci žalovaných a posléze žalovanými. Přečtěte si podrobně zápisy z politických procesů z počátku 50. let, vyšly knižně ve velkém nákladu, a myslím, že by stálo za to je reeditovat pro poučení dnešní generace, která má zjevně za to, že historie započala datem jejich narození, a že čím méně se dozví ve škole, tím víc budou „vědět“ a za to pak bojovat (viz Greta Thunbergová a Fridays for Future).