A je na místě otázka, kdo a proč zosnoval výběrové řízení, v němž mohl zvítězit uchazeč, jehož minulost již dvakrát odradila senátory od toho, aby ho potvrdili ústavním soudcem.

Když levicový Senát odmítl Sváčka na ústavního soudce prezidentu Klausovi, mohl to Hrad ještě vykládat jako kapric senátorů vůči někdejšímu představiteli pravice. O dva roky později ale s tímto kandidátem pohořel i Miloš Zeman, přesvědčený, že mu horní komora, ovládaná sociálními demokraty, leží u nohou. Což byl neklamný signál, že problém vězí ve Sváčkovi.

Přitom nejde jen o jeho členství v komunistické straně, do níž vstoupil s obdivuhodnou předvídavostí v červnu 1989. Ale o to, že Sváček své členství zatajil, když v televizi lhal, že byl jen kandidátem.

A posléze jako předseda Městského soudu v Praze odmítal uvést stranickou minulost soudců, ačkoliv ho k tomu zavazoval nález Ústavního soudu. Což je v případě soudního funkcionáře zrovna tak absurdní, jako kdyby šéf dopravního inspektorátu jezdil autem a kašlal na dopravní předpisy a značky.