Přesně takové pocity se mi pomotaly v hlavě, zřejmě omámené nezdravě dlouhým vnímáním televizního vystoupení vrchního domácího piráta. A já najednou zničehonic překvapeně zírám, jak třímám v ruce nějaký papír s informací nejvyšší míry utajení, zřejmě uniknuvší obětavým přičiněním neznámého pachatele z neidentifikovaného trezoru jedné nejmenované instituce. Čtu jako ve snu, a scéna se mi současně promítá před očima: jakýsi muž z jakési místnosti zálibně hledí na jakousi podivnou stavbu tvarem připomínající nezpacifikovanou hlavu jakéhosi politika. Tu se ozve telefon, ohlašující se ústřední melodií politického thrilleru Andreji, Andreji, proč tě nikde nechtějí?
„Haló!… To jsi ty, Noro? Co? A Olaf to ví? Kdo mu to řekl? Á, Ingrid Bergmanová! Hle, hle, hle, hle… Proto ona se na mě včera koukla jako vlčák na turecký med. A co děti? Á, mají spalničky. Noro, tak přijď zas jako obvykle… ve tři hodiny… Ano, ve stohu…“
Obratně zakonspirováno, všechna čest, ale i bez školení v Bletchley Parku jsem si, nadále ve stavu omámení, s vyluštěním politicky třaskavého materiálu poradil. Nora je bezesporu Monika, ta jediná zná tajné číslo. Olaf je pravděpodobně Olaf, alespoň to tak vypadá. A Ingrid Bergmanová, informátorka Olafu? Kdo jiný než mazaně genderově zakonspirovaný žalobníček Miroslav Kalousek. Sladký turecký med bude pravděpodobně kobliha. Děti šlo odtajnit snadno: Adriana, Andrej, Vivien a Frederik. Spalničky jsou určitě krycím názvem pro akcie na jméno. A schůzka ve stohu? No přece kde jinde než v Čapáku. Záhada rozluštěna, howgh.
(Pokud si však přesto někdo z mých vrstevníků vzpomene, že - doslova do slova - zazněl tento monolog již v polovině minulého století v pražském Divadle ABC v předoponové scéně Jana Wericha a Miroslava Horníčka ve hře Těžká Barbora, bude vyluštění rozhodně blíž.)
Jiří Macků
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
