Přesně takové pocity se mi pomotaly v hlavě, zřejmě omámené nezdravě dlouhým vnímáním televizního vystoupení vrchního domácího piráta. A já najednou zničehonic překvapeně zírám, jak třímám v ruce nějaký papír s informací nejvyšší míry utajení, zřejmě uniknuvší obětavým přičiněním neznámého pachatele z neidentifikovaného trezoru jedné nejmenované instituce. Čtu jako ve snu, a scéna se mi současně promítá před očima: jakýsi muž z jakési místnosti zálibně hledí na jakousi podivnou stavbu tvarem připomínající nezpacifikovanou hlavu jakéhosi politika. Tu se ozve telefon, ohlašující se ústřední melodií politického thrilleru Andreji, Andreji, proč tě nikde nechtějí?

„Haló!… To jsi ty, Noro? Co? A Olaf to ví? Kdo mu to řekl? Á, Ingrid Bergmanová! Hle, hle, hle, hle… Proto ona se na mě včera koukla jako vlčák na turecký med. A co děti? Á, mají spalničky. Noro, tak přijď zas jako obvykle… ve tři hodiny… Ano, ve stohu…“