Konkurence je totiž tvrdá, navíc v průběhu času podléhající nelítostnému politickému kádrování: neviditelní Ježíšci (jeden přece všechno oběhat nestihne), svatí Mikulášové s berlou a doprovodem, různě na hranici vkusu vytunění dědové Mrázové (Sněhurky včetně) či Santa Klausové (starší i mladší) ze zámořského dovozu, tedy pokud se jim podaří přelézt ten jejich plot.

Ne, neměl to žádný z nich lehké. Třeba takový Mikuláš v letech budování socialismu, do něhož se žádný svatý oficiálně programově nevešel. Ježíšek (že by nemanželský synek Ježíše Krista?) na tom byl ještě hůř: pryč s biblí, máme tady Ponaučení z krizového vývoje. Naštěstí oba připomenuté nevhodné šmahem dokázal, na základě rozhodnutí strany a vlády, nahradit ze Sibiře pravidelně importovaný Děda Mráz, i on údajně člen KSSS(b). Než však stačil – stalo se přesně před třiceti lety - v prosinci se sobím spřežením dorazit, odepsal ho Listopad. V návalu nezřízené vděčnosti k čemukoli západním směrem Dědu Mráze vytěsnil (to říkají fotbaloví komentátoři, když se brankáři podaří vyrazit míč) Santa Klaus, ale i v jeho případě přišlo s nástupem bezohledného neštědrého kapitalismu vystřízlivění. A tak se nám zase vrátili osvědčení Ježíšci i Mikulášové, ten laskavý i ten druhý, jenž všem, kdo se k němu nemodlí, demokraticky nic nedaruje.