Jedna reakce na moji adresu však v poslední době spokojená nebyla, konkrétně na článek ´Co je pro historii horší? Lhaní, nebo jenom pamětnické blábolení s cílem upravovat skutečnost´? Ozval se sám jeho autor Jan Dočekal, takto komunální politik, člen Svobodných v Klubu ODS na radnici Prahy 6, jenž se už titulkem svého příspěvku (který otiskl Protiproud) přiznal, že už se zase, jako za bolševika, bojí mluvit nahlas. Jeho reakce přišla do komentářů s jistým časovým odstupem jako poslední, takže jsem ji už nezaregistroval, a tedy na ni ani nereagoval. Sluší se to však udělat, což jsem učinil dodatečně následujícím osobním dopisem na mailovou adresu autora…

K čemu je politik, který se bojí mluvit?

Dobrý den, pane Dočekale, s omluvou až nyní a takto reaguji na Váš příspěvek do diskuse na stránkách Krajských listů. Jsem rád, že jste můj článek hned zkraje pochopil jako fejeton – to je totiž žánr, který dovoluje autorovi víc, než pouhý navýsost seriózní komentářový rozbor, tedy psát i s humorem ba až s ironií. Čehož jsem se tedy dopustil.

Tak vážné téma, jaké jste nastolil (Vy se skutečně dnes bojíte mluvit nahlas? Vy, svobodně se chovající politik od Svobodných? Bojíte se jako za bolševika? Tak co vlastně, u všech všudy, v postbolševické politice děláte? A co jste vlastně chtěl tenkrát jako teenager nahlas říkat, že se to nedalo?) nelze ovšem pojmout jako zobecnění. Jste ´pobaven´ rýpnutím „Dočekal na nic nečekal“ a právem: pustil jste se do závažného tématu na nic nečekaje, ergo bez náležité faktografické přípravy. Vaše argumenty jsou tím pádem děravé jako ementál a demagogické jako kdejaké médium: psát o vymývání dětských mozků v Jiskřičkách, zcela opomenout mnohem závažnější roli Pionýra a ČSM, tvrzení o vojenských katedrách na každé vysoké, o pouhém přežívání v práci… Kde jste žil v té době?

Škoda, že dnes není vojenská služba povinná

Svůj profesní život jsem uvedl záměrně, abych připomněl, že ´tenkrát´ se člověk i po novinářských schůdcích musel škrábat nahoru pomalu, postupně cestou nabíraje životní a profesní zkušenosti, prostě postavení si nějak zasloužit. Ne jako dnes, kdy se do médií nastupuje bez praxe hned po dokončení vysoké školy, ačkoli je všeobecně známo, že neexistuje žádná taková, která by udělala dobrého novináře zcela automaticky z každého. A o čem jsem za socialismu psal? Inu celou dobu jenom o fotbale a hokeji. Někdy i ´protistátně´ docela ostře a jedovatě, ale to pouze pod pseudonymem na stránkách ´bolševického´ Dikobrazu.