Sociálně demokratičtí ministři se na poslední schůzi vlády zdrželi hlasování u schvalování rozpočtového rámce na příští rok a výhledu rozpočtu státu na léta 2021 a 2022. To je mnohem vážnější sdělení, které si obě koaliční strany vyměnily, než rozmíška o volbě – nevolbě jakéhosi Semína členem Rady ČTK. Stanovisko ČSSD totiž připomíná ultimátum. Buď ministryně financí najde ve státní kase např. 11 mld. Kč pro resort práce a sociálních věcí anebo se může lehce přihodit, že vláda skončí. No, 11 mld. Kč není žádná malá suma. Tuhle sumu ministryně jen tak snadno „neporodí“. A i kdyby byla ona i Andrej Babiš čilejší a přistoupili by např. na zavedení druhé sazby korporátní daně (ať už se jí říká jakkoliv) už by to nebylo možné stihnout od počátku příštího roku.

Těžko si lze představit, že by sociální demokracie připustila, aby pro ni klíčový ministerský resort práce a sociálních věcí byl rozpočtově podseknut o takto významnou částku. To by ministryni Maláčovou přivádělo od počátku příštího roku do těžko řešitelných problémů. Vypadala by jako někdo, kdo chce rozhazovat peníze a proto trpí ve svém resortu chronickým nedostatkem financí. Ze zkušenosti musím říci, že i nedávná krize kolem financí v jejím resortu, kde se jednalo o to, nalézt 3 mld. Kč pro sociální zařízení krajů, vznikla především z neochoty premiéra a ministryně financí, celou věc řešit.

S ohledem na politickou hegemonii premiéra v hnutí ANO je celou záležitost možné jednoznačně spojit s předsedou vlády. Dám příklad. Když jsem v roce 2005 a 2006 byl premiérem, musel jsem dvakrát řešit nenadálou rozpočtovou nouzi v ministerstvu zdravotnictví. Ministerstvo financí z mého rozhodnutí potřebné zdroje v řádech set milionů korun, respektive několika miliard, promptně nalezlo a krize v resortu byla zažehnána. A. Babiš si zřejmě chtěl ministryni práce trochu vychutnat. Což se mu možná povedlo, ale k prohloubení koaliční spolupráce tento přístup neposloužil.