8. května podepsalo totiž Německo bezpodmínečnou kapitulaci před zástupci Spojenců v Remeši. A 9. května byla podepsána kapitulace německého vrchního velení v čele s nejvyššími představiteli německé branné moci maršálem Keitelem a generálem Jodlem v Berlíně.

Hlavní osobností při té druhé kapitulaci na straně Spojenců byl Stalinův zástupce v sovětském vrchním velení a architekt nejzářivějších vojenských vítězství Rudé armády v průběhu války, maršál Georgij Žukov. Rusové tak – a možná netušili, jak to jednou bude praktické – na věčné časy dali najevo (samozřejmě za tehdejšího souznění svých Spojenců ze Západu), kdo byl hlavním vítězem II. války v Evropě. Sluší se  takové výročí a takovou příležitost připomenout. A protože jsem zjistil, že článek na toto téma, který jsem napsal před rokem,  je natolik výstižný, že bych jej  dokázal napsat lépe, zveřejním jej po roce znovu. Přikládám tedy ten rok starý článek k tomuto krátkému textu v úvodu.

Boj o interpretaci výsledků II. světové války

Nepamatuji se, že by v některém z posledních třiceti let demokratického režimu docházelo k takovým pokusům o dezinterpretaci příčin i výsledků II. světové války, jako je tomu nyní.

Důvodů toho je několik. Nemá smysl je všechny příliš rozebírat, uvedu jen některé. Určitá část tzv. českých politických elit, myslím tím tradiční českou pravici i Piráty, zakrývá zpozdilým antikomunismem a protiruským postojem svou naprostou programovou vyprahlost. Prostě nemají co jiného nabídnout. Proto hledají vnější nepřátele, říše zla apod. a přenášejí dějinné události do dnešních podmínek. Svět se ale změnil.

Za další, objevila se zde mladá generace historiků, která promítá do analýzy dějinných událostí své ideologické představy a předpojatost.