Tento „historik“ se dokonce snížil k tvrzení, že když se v Praze 9. května 1945 ráno objevila Sovětská armáda, měli už bojující Pražané Prahu ve svých rukách. A že tedy vlastně Sovětská armáda již přišla k hotovému, což prý ukazuje nízký počet obětí z řad rudoarmějců v bojích  9. května. Prý jich bylo ten den v boji zabito jen třicet. Připusťme, že toto číslo, byť o něm pochybuji, je pravdivé. Ale co těch 150 až 160 tisíc  zabitých rudoarmějců v průběhu osvobozování Československa? Je dobře si tyto oběti připomenout. To, že se sovětská motorizovaná vojska hnula ihned po dokončení berlínské operace směrem na Prahu, bylo celkem dobře známé velení skupiny armád  Střed (rozmístěné tehdy v Čechách) nacistického maršála Schörnera.  A pochopitelně, kdo měl ruce a nohy a nezdržel se cestou, tak se snažil zmizet v americkém zajetí. A věděl proč. Pokud by se totiž dostal do zajetí sovětského, čekala by jej mrazivá Sibiř a dlouhá léta pobytu v gulagu.

Po pádu Berlína, po smrti Hitlera, a po podpisu kapitulace německých vojsk v Remeši 8. května 1945, již nebylo ze strany Němců  o co bojovat.  Jim šlo  jen o vlastní záchranu a holý život. Fanatici se ovšem najdou všude. Pokud někdo říká, že si v Praze pomohli vlastně Pražané sami, tak je to jen písmeno A abecedy. Písmeno B ovšem je, že tomu předcházelo ohromné tažení Rudé armády od Moskvy až do Berlína a 27 milionů  lidských obětí z řad občanů Sovětského svazu.