Tehdy, při oznámení zprávy, že Sověti vstoupili do Afghánistánu, jsem seděl ve své kanceláři v podniku RAJ v Praze 1 (což byl podnik restauračních stravování s pěti tisíci zaměstnanci v centrální části Prahy) a přišel si ke mně popovídat soudruh podnikový ředitel o podniku, kde jsme oba pracovali. Přitom soudruh ředitel dobře věděl, že nejsem komunista, že jsem členem jiné politické strany a také tak trochu znal mé názory, které jsem ale nedával veřejně příliš najevo, protože jsem se věnoval své práci rozpočtáře – plánovače, která mě bavila. Tehdy nějak mezi řečí jsem svému řediteli řekl, což byl jen tak mimochodem velmi kultivovaný člověk, díky němuž vznikla poetická kavárna Viola, že Sověti si teď vytvořili svůj vlastní Vietnam. Soudruh ředitel se mlčky zvedl, evidentně rozzloben a odešel z mé kanceláře s prásknutím dveří. Ani mě tehdy nenapadlo, že by došlo k nějakým represáliím vůči mé osobě. Že bych měl např. problémy v zaměstnání apod. Ředitel to prostě přešel. Jak se po letech ukázalo, měl jsem s tím sovětským Vietnamem pravdu…

Dnešní doba je složitá. V zemi máme opět cenzuru. A když je v zemi cenzura, tak nemůžeme mluvit o demokracii a o pluralitě názorů. Lidé jsou zastrašováni. Prostě se dostáváme do jiného stádia vývoje české společnosti.

Komunistický ředitel, i když mu jistě nebylo příjemné, co jsem mu tehdy řekl, přešel mé malé osobní vzbouření velmi velkoryse.