Viděl jsem krásné filmové záběry především z Maradonových nejlepších zápasů, které odehrál v Neapoli. Tedy v klubu, který byl jeho osudem a kde ho lidé milovali. FC Neapol byla před jeho příchodem z FC Barcelona až podprůměrným mužstvem. Za jeho působení se stala dvakrát mistrem italské ligy a vítězem ceněného Poháru UEFA. Tedy, jedním z nejlepších evropských a tedy i světových fotbalových týmů v polovině 80. let.
Film ale také ukazuje stinnou stránku Maradonových fenomenálních úspěchů, zejména po vyhraném mistrovství světa s národním týmem Argentiny v roce 1986. Drogy, mafií ovládané prostředí, se kterým se stýkal, call-girls, alkohol, bujarý život. Prostě život celebrity ze show-bussinesu, která se čím dál tím více, jak se blížil závěr jeho působení v Neapoli, zabývala pochybnou zábavou spíše nežli sportem. Nicméně Maradona v dresu Neapole a předtím Boca Juniors, FC Barcelony a po působení v Neapoli, také v FC Sevilla, poskytoval lidem úžasnou zábavu. A také samozřejmě v argentinském národním mužstvu.
Byl nepochybně nejlepším fotbalistou světa 80. let a v Argentině je dodnes národním hrdinou.
Byl však také stále chlapcem z chudinské čtvrti, slumu na předměstí Buenos Aires, který prostě nedokázal zvládnout ve svých nejlepších letech neuvěřitelnou slávu, plynoucí z jeho fenomenálního fotbalového umění.
Před pár dny oslavil v podstatě v tichosti a bez velkých oslav své osmdesátiny také jiný z fotbalových velikánů 50., 60. a 70. let, trojnásobný mistr světa s týmem Brazílie (1958, 1962 a 1970), Pelé. Jeho „nejvýstřednějším“ vyjádřením u příležitosti jeho narozenin bylo, že se jistě dožije 100 let. Přál bych mu to. Jeho kariéru, a vyšel také ze složitých, velmi chudých poměrů, neprovázely žádné skandály. Byl skvělým sportovcem a také skutečným gentlemanem na hřišti. O tom často mluvili naši vynikající fotbalisté, kteří se s ním, zejména v 60. letech střetávali na fotbalovém trávníku v dresu tehdejšího Československa, J. Masopust a L. Novák. Nepochybuji o tom, že se Pelé stále udržuje ve skvělé fyzické kondici, i v jeho letech anebo se o to alespoň snaží. Byl vždy ukázněný a soustředěný jen a jen na sport. Nebylo by od věci, kdyby některá z četných televizních stanic u nás uvedla také film o něm. Když už teď mladí fotbalisté nemohou chodit na klubové tréninky v rámci druhé vlny pandemie, mohli by vidět také skutečný vzor – fenomenálního sportovce, který dvacet let bavil fotbalové stadiony.
Nemohu přitom nevzpomenout také na českého hráče, který se těmto fenomenálním světovým fotbalistům svým uměním asi nejvíce přiblížil a asi i vyrovnal. Byl to Josef Bican. Bican hrál nejen ve Slavii a v národním mužstvu, ale jeho kariéru, která mohla být opravdu světová, vážně narušila II. světová válka. Před ní byl dost mladý a po ní už ve sportovně zralejším věku. V roce 1938 dovedl Slavii k vítězství v tehdy nejcennější evropské fotbalové soutěži klubů, ve Středoevropském poháru. Byl střelcem pěti tisíc gólů... Je s obrovským náskokem králem československých fotbalových kanonýrů a s jistotou můžeme říci, že nebude nikdy překonán. Seznámil jsem se s ním už jako se starým pánem a udivovala mě, i v jeho pokročilém věku, vynikající fyzická kondice a pružnost jeho kloubů. Také on vyrůstal ve složitých poměrech na vídeňském dělnickém předměstí. Větší část svého dětství po úmrtí otce prožil s matkou, která se sama starala o celou rodinu.
Svůj život si dokázal nicméně dobře zorganizovat. Jen po roce 1945 špatně odhadl vývoj politické situace. Tehdy měl nabídku odejít za velké peníze do velkého italského fotbalového klubu, ale myslel si, že Itálii ovládnou komunisté... Komunisté Itálii sice neovládli, zato v únoru 1948 ovládli Československo. Bican jako profesionální fotbalista se vším všudy se dříve nebo později musel komunistům stát trnem v oku. V roce 1955 jej jako hrajícího trenéra vyhodili ze Slavie (tehdy nesla název Dynamo Praha) a poslali jej pracovat do výkopu na stavbě. I když byly podmínky života pro Bicana po roce 1948 velmi složité, dokázal i přes toto intermezzo, materiálně zajistit svou rodinu. Ještě před pár lety jeho syn prodal za velmi slušné peníze činžovní dům v Michli, do kterého kdysi Bican investoval své peníze vydělané fotbalem.
Film o Maradonovi by měl vidět každý mladý sportovec. Měl by vědět, že pokud něčeho chce ve sportu dosáhnout, musí se soustředit jen a jen na sport. A v malé míře pak na zábavu. Na tu je čas po skončení kariéry, která netrvá věčně.
Na závěr si nemůžu nepřipomenout můj velký dojem z jedné ze závěrečných scén filmu o Maradonovi. Nikdy jsem si neuvědomil, ani když jsem viděl jeho skvělý driblink v zápasech, jeho skvělé a přesné střely a úžasné přihrávky, jak fenomenálně Maradona ovládá míč. Hrál jsem fotbal, dnes už jsem ale jen divákem velkých i menších fotbalových zápasů. Ještě dnes bych v teniskách asi bez velkých problémů udělal dvacet, možná i více „nožiček“ s míčem střídavě pravou a levou nohou. Ale Maradona ve filmovém záběru, který mám na mysli, dělal „nožičky“ s míčem bez problémů patou. Míč jako by byl omámený, ochočený. Tak ho poslouchal. Úžasné.
Samozřejmě, dokument o Maradonovi doporučuji i všem dospělým, nejen fotbalovým elévům, kteří se o fotbal zajímají. Je to opravdu nesmírně zajímavá podívaná.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
