Já si myslím, že ne. Někdy před deseti lety byla vhodná chvíle celé toto dobrodružství uzavřít. Bohužel, ani u nás nebylo síly, která by se toho nějakým výrazným způsobem domáhala.
Naše mainstreamová média ještě před pár měsíci ujišťovala českou veřejnost, abych použil výroku zcela dezorientovaného nadstrážmistra Flanderky z Osudů dobrého vojáka Švejka, že… „Naše zbraně postupují vítězně vpřed“.
Vzpomínám si, jak jsem po vpádu Sovětů do Afghánistánu, hovořil na konci roku 1979 s ředitelem podniku RaJ v Praze 1, kde jsem pracoval, a nějak jsem se neudržel a tomuto soudruhovi (jen tak mimochodem to byl muž s nevšedními kulturními zájmy, jemuž vděčíme za vznik Violy) jsem sdělil, že pro Sověty to bude nový Vietnam.
Soudruh ředitel práskl vztekle dveřmi mé kanceláře, ale žádné následky jsem poté nepocítil. Bohužel, na má slova po čase došlo. A Američané se vůbec nepoučili.
Rád bych připomněl v této souvislosti moudrá Napoleonova slova: „Na bodácích se dlouho sedět nedá“.
Považujete afghánskou misi (2001-2021) za úspěch Západu?Anketa
Američané a jejich spojenci se, bohužel, opírali při svém afghánském dobrodružství o určitou část politické elity Afghánistánu (pokud se to vůbec elitou dá nazvat), která dávala přednost svým osobním zájmům, před zájmy své země. A tak v paláci jednoho z generálů, který podporoval afghánskou vládu, Masúda, se teď našel nepopsatelný luxus a bohatství. Zlaté stěny, zlaté nádobí, pozlacený nábytek a podobné excesy. Otázka zní, jak Masúd mohl z jedné z nejchudších zemí světa vytáhnout takové bohatství. Je to jednoduché. Část zahraniční pomoci končila prostě v kapsách těch, kdo za peníze Západu bojovali proti islamistům z Talibánu.
Prostě Západ na své straně měl jen minimum lidí, kteří byli schopni idealisticky pracovat pro rozvoj demokratického a sekulárního Afghánistánu.
Upřímně, vývojové etapy ve společnosti se nedají přeskakovat. Jak rychle přejít od kmenového uspořádání země k demokracii západního typu? To je prostě nesmyslné.
Naši vojenští experti, ti různí Šediví a Pavlové i další, líčili situaci po odchodu Američanů a jejich spojenců z Afghánistánu, jako sice složitou, ale s tím, že by vláda mohla vydržet ještě nějakou dobu.
Západem oktrojovaný režim Afghánistánu se ovšem zhroutil za pár týdnů jako domeček z karet. Zhroutila se třistatisícová, armáda, po zuby Západem vyzbrojená moderními zbraněmi, která neobstála proti početně několikrát slabšímu Talibánu. Talibánu ovšem, na rozdíl od afghánské armády, nechybělo zaujetí a z toho plynoucí odvaha.
Když jsem v neděli četl britský The Observer, který popisuje situaci plastičtěji nežli naše tištěná média, musím říci, že mě jímala úzkost. Zřejmě není přehnané to, co se ve většinou seriózním The Observeru píše o Talibánu. Že jeho bojovníci – ostatně nejedná se o žádnou pravidelnou armádu – postupují nyní metodou „cíleného vraždění“. Prostě mají seznamy svých nepřátel a ty hodlají nejspíše v krátké době zlikvidovat. Jestli to budou tisíce nebo desetitisíce lidí, je vcelku lhostejné, protože Talibán svým otevřeným terorem přiměje k poslušnosti i „zbytek“ společnosti. Tím zbytkem ovšem rozumíme většinu afghánské společnosti.
Na druhé straně mluví mluvčí Talibánu o široké amnestii pro své odpůrce. V příštích týdnech se uvidí, zda je to pravda. Zda můžeme islamistům věřit.
V provinčních hlavních městech, které Talibán již obsadil, ovšem probíhají restrikce vůči ženám. A tak ozbrojenci Talibánu vstoupili např. do bank a „pod hlavněmi zbraní“ (podle The Observer) donutili ženy zaměstnané v bankách k okamžitému odchodu. V Herátu, což je další provinční hlavní město, vyhnal Talibán všechny mladé ženy z univerzity. Přitom zhruba polovina studentů herátské univerzity byly ženy.
I když bych připustil, že informace západních médií o teroru Talibánu jsou poněkud přehnané (ale já si to nemyslím), čekají Afghánce, kteří žili pod kontrolou vládních vojsk veliké změny v životě.
Přitom z Afghánistánu už se nedá uniknout ani po souši, protože hraniční přechody má pod kontrolou Talibán a jen obtížně letecky. Všechny komerční lety z Kábulu byly zrušeny.
Zbytek vlády, protože prezident i viceprezident uprchli ze země, vyjednává s Talibánem o klidném převodu moci. Ostatně nic jiného nezbývá. Bránit čtyřmilionový Kábul by vyvolalo jen další oběti na lidských životech. A zcela zbytečné oběti.
Zvláštní kapitolu tvoří spolupracovníci zahraničních vojsk v Afghánistánu. Pokud se Talibán rozhodne k jejich likvidaci, což je více než pravděpodobné, nikdo tomu nezabrání. Každý západní stát by se proto měl umět postarat o tyto lidi a jejich rodiny, kteří dnes žijí ve velkém strachu o své životy a o své děti.
V případě České republiky se jedná o desítky osob a jejich rodiny. Nemá smysl se strašit tím, že jsou to lidé, kteří k nám přinesou islamistický teror a metody Talibánu. Jsou to jeho odpůrci, kteří mohou relativně dobře zapadnout do západní společnosti.
Z celé operace z Afghánistánu jsou ovšem mnohá poučení. Určitě nesouhlasím s premiérem Babišem, že odchod spojeneckých vojsk z Afghánistánu byl chybnou. Prostě nemá smysl prolongovat životnost režimu, který není životaschopný.
Zdá se, že Spojené státy by měly začít více vnímat realitu ve světě, jak se vytváří. Chce to v budoucnu postupovat více ve spolupráci s velmocemi, které mají v příslušném regionu své zájmy. Ať je to v tomto případě Čína, Rusko anebo třeba Indie.
Teď se zdá, že Západ narazil na meze svých možností. Prostě začínat lokální války bez rozumných a dosažitelných cílů nemá žádný smysl. K čemu je např. vítězství nad Sadámem v Iráku, když pak v Iráku vznikla vládní garnitura, která je sice žaludkem stále ve Washingtonu, ale srdcem a zdá se, že i hlavou v Teheránu. Prostě jestli USA chtěly vyvažovat rostoucí moc a vliv Íránu v regionu, měly postupovat jiným způsobem.
Z nového Saigonu se měli poučit i naši „interventi“, kteří tak rádi bojují (naštěstí spíše verbálně) na nejrůznějších koncích světa a doporučují jedině správné cesty uspořádání společnosti v tom kterém státě. Konečně si připusťme, že to, co je zajímavé pro nás, tedy pluralitní demokracie, prostě ve většině rozvojových zemí Afriky a Asie zrovna velký ohlas nemá. A tyto země chtějí jít jinou cestou.
Řešení válkou je to nejhorší, co může být. A stejně scestné jsou i ekonomické sankce, které Západ tak rád uvaluje. Díky těmto sankcím trpí nikoliv elity těchto zemí, ale obyčejní lidé.
Nedávno jsem viděl snímky z jedné kubánské nemocnice. Nepochybuji o schopnostech kubánských lékařů, ale když nemají zdravotnický materiál, léky a vše, co je k léčení lidí zapotřebí, je utrpení obyvatelstva opravdu vysoké.
Spoléhat na to, že se obyvatelstvo vzbouří, aby si dopřálo západní svobody, je cesta vedoucí nikam.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
