Začnu těmi posledními. Pokud se odboráři při kolektivním vyjednávání v jednotlivých fabrikách dožadují růstu mezd, který by umožnil konečně po dvou letech dosáhnout růstu reálné mzdy, není to realistické. S ohledem na očekávatelný vysoký nárůst cen energií se řada zaměstnavatelů, a to nejen v ocelárnách, ale můžeme říci obecně v celém průmyslu, dostane do existenčních problémů. Nárůsty cen energií o až 250 procent v regulované části znamenají desítky (u největších průmyslových závodů i stovky) milionů korun nákladů meziročně navíc.

Český průmysl je blízko pádu do propasti. A zaměstnanci nejsou těmi, kdo za to mohou. Vláda se prostě nestará o to, aby vytvářela podmínky pro zaměstnavatele, tedy firmy, a zaměstnanci firem už ji nezajímají vůbec. Takovou aroganci by si nedovolili ani komunisté za starého režimu. I ti tušili, že potřebují podporu veřejnosti.

Fialova vláda sama sebe zahnala do slepé uličky. Není schopna rozhýbat strnulá kola českého hospodářství. To prostě klesá. Čísla očekávaného růstu hospodářství v tomto, zveřejňovaná v průběhu roku, byla jen vylhanými čísly, povinným optimismem vládních a provládních ekonomů, a výsledkem bude letošní hospodářský propad nejméně o jedno procento.

Vláda udělala z fungující ekonomiky „nemocného muže Evropy“. Co ovšem vládě jde dobře, to je navyšování vojenských výdajů. Kombinace razantního růstu vojenských výdajů (z roku na rok ve státním rozpočtu nárůst o 40 miliard korun) a v nejlepším případě stagnace (spíš meziroční pokles) hospodářství znamená, že také nepřibudou žádné nové příjmy do státního rozpočtu z titulu hospodářského růstu. A logicky tak na další kapitoly rozpočtu je méně peněz. To zasahuje školství, zdravotnictví, sociální oblast, vlastně všechno.