S ohledem na skóre hlasování, kdy vláda utrpěla porážku rozdílem 234 hlasů, z čehož 118 tvořili poslanci Mayové vlastní vládní konzervativní strany, můžeme mluvit o zdrcující či ponižující porážce. Pokud mně paměť sahá, nevzpomínám si, že bych při četbě britských dějin od nejrůznějších autorů kdy četl o srovnatelně velké porážce vlády.

Řekněme si otevřeně, že britská vláda poté, co někdejší konzervativní premiér Cameron v duchu svého lehkomyslného předvolebního slibu uspořádal všelidové hlasování o setrvání V. Británie v EU, neměla po ruce právě dobrá řešení. Britští konzervativci z logiky věci musli splnit referendem vzniklý závazek. Labouristé manévrovali již před referendem, protože významná část strany, tedy významná menšina, včetně samotného J. Corbyna, sdílela radost z rozhodnutí britských voličů. Všechny možné scénáře po Brexitu, byly ovšem špatné, protože ještě dále rozdělovaly už tak rozdělenou britskou veřejnost.

Jaké má možnosti Británie nyní? Zřejmě ještě dnes proběhne hlasování v Dolní sněmovně o nedůvěře vládě T. Mayové, vyvolané labouristy. Pokud vláda padne, otevře se cesta k mimořádným parlamentním volbám. Ale mimořádné volby lidi a už vůbec ne politiky, nespojí. Británie by se ponořila na pár měsíců do úplného chaosu. Vládě v demisi by pak nezbylo nic jiného, než požádat o prodloužení termínu odchodu Británie z EU. A to nejméně o půl roku, rozumnější by bylo o rok.

Pokud vláda při hlasování o nedůvěře nepadne, což bych skoro očekával jako sebezáchovný akt vládních a unionistických (severoirští poslanci podporující menšinovou vládu) poslanců, bude strašlivě politicky oslabena. Představa, že s ní bude někdo v Bruselu znovu vážně projednávat novou dohodu o vystoupení s jinými parametry, není příčetná. Žádný z představitelů EU přece nebude věnovat energii a čas dojednávání dohody s vládou, která nemá pevnou podporu ve sněmovně. Prostě taková vláda bude představovat provizorium, které se dřív nebo později zhroutí.