Protože znám české politické a marketingové poradce, vím, že řada z nich nedokázala odolat, aby neporadila svým klientům – stranám obou pravostředových koalic – aby ostře útočili na prezidenta.

Tyto útoky měly mobilizovat jejich voliče. Zdá se ale, podle posledních průzkumů veřejného mínění, že po uklidnění pandemie a po postupném návratu téměř normálního života do české společnosti,  se podpora pravostředových stran nejen zastavila, nýbrž, jak se zdá, v souhrnu dokonce klesá. Pokud se dostanou do poslanecké sněmovny obě levicové strany a Šlachtova strana, nebudou obě dvě pravostředové koalice schopny sestavit vládu s podporou většiny poslanců ve sněmovně.

O to větší boj se strhne o středového, swingujícího voliče, který svou podporu může poskytnout ve volbách stranám tu napravo, tu nalevo. Zkrátka, míra nejistoty volebního výsledku se zvyšuje a tento swingující volič většinou nemiluje extrémy. A v extrémech si zatím libuje zejména česká pravice. Ostatně, útok na prezidenta, včetně snahy o jeho sesazení z důvodu neschopnosti vykonávat mandát, je silně kontroverzním tématem. Možná, že útoky přispěly k mobilizaci zemanožroutského elektorátu pravice, ale tím se jejich potenciál vyčerpal. Teď už ostré útoky na prezidenta, ostatně bezvýchodné, s ohledem na pravděpodobný zamítavý verdikt Ústavního soudu u případné žaloby, jim škodí. A tak chlapci a děvčata ze senátu ze své militantní pozice zvolna vycouvávají.