Mubárak byl vládce-autokrat. Ostatně, kdo z vládců zemí Blízkého a Středního východu není autokratem. Snad s výjimkou Izraele, kde ovšem premiér Netanyahu už překročil řadu červených linií liberální vlády. A zdá se, jako kdyby chtěl být stálým válečným premiérem, což by mu umožňovala vyhnout se hrozícímu trestnímu stíhání. Ale zpátky k Husnímu Mubárakovi. Má státní návštěva v Egyptě se uskutečnila zhruba pět let před jeho pádem. Měl jsem možnost s ním hovořit přes dvě hodiny. Když jej týden předtím navštívila americká ministryně zahraničních věcí C.Riceová, dal jí k dispozici pro jednání pouhopouhou půl hodinu. Asi věděl, co mu Riceová bude říkat.
Na mě Mubárak naléhal, abych šéfům evropských vlád a států rozeslal memorandum (což jsem udělal), které by obsahovalo jeho varování před útokem Spojených států a Izraele na Írán, jenž byl již tehdy ve hře. Zdůvodňoval to tím, že prakticky všechny režimy, které jsou v arabských státech velmi křehké, neboť jejich politické elity jsou prozápadní a naopak masy obyvatelstva jsou vesměs velmi protiamerické a protiizraelské. Podle Mubáraka by mohlo po vojenském útoku na Írán dojít mimo jiné k oslabení pozice všech proamerických režimů, které v oblasti mezi Egyptem a Íránem jsou. Samozřejmě se bál v první řadě rozkolísání situace v Egyptě. Na můj dotaz mně vysvětlil, že není možné jeho zemi demokratizovat a uplatnit v ní demokracii západního typu.
Na můj dotaz proč, mi řekl, že je v zemi jen zhruba 20 tisíc socialistů a 30 tisíc liberálů (nebo obráceně, to si již přesně nepamatuji) a že tito lidé nemůžou přesvědčit masy hluboce věřícího venkovského obyvatelstva k tomu, aby je volili. Naopak, pokud dojde k zavedení demokratického režimu v zemi, bude to znamenat vítězství Muslimského bratrstva v parlamentních volbách. Přesně to se také po letech, po pádu Mubáraka také stalo. A to po krátké době vlády Muslimského bratrstva, které se snažilo postupně rozrušovat sekulární režim v Egyptě. Následně došlo k vojenskému převratu a moci se ujal dnešní prezident Sísí, coby šéf armády.
Je vám líto, že Václav Moravec končí v České televizi?Anketa
Západu nějakou chvíli trvalo, nežli si na tuto situaci zvykl. Ale nyní je v zásadě ticho po pěšině a Západ jako celek celý zásah armády do demokratického procesu prostě přijal. Nebylo možné postupovat jinak. Takže již před 20 lety byl ve hře vojenský útok USA a Izraele vůči Íránu. Tehdy ovšem byla konstelace ve světové politice a také v politice západních států poněkud jiná, nežli je dnes. V čele západních států, tedy myslím evropských členských zemí NATO a EU, byli často lidé, kteří měli svůj jasný názor na intervence a nechtěli se pouštět do vojenských dobrodružství a la Irák. A takové protiválečné signály vysílali vůči Washingtonu.
Samozřejmě, že Izrael samotný by se útoku na Irán odvážit nemohl. Proto potřeboval záštitu Spojených států.
Podle vývoje téměř dvoutýdenní operace vůči Íránu ze strany Izraele a USA nemůžeme hovořit o nějakém grandiózním úspěchu těchto dvou spojenců. To, že zničili dosažitelnou íránskou vojenskou infrastrukturu, včetně námořnictva a řady výrobních kapacit, se očekávalo. Toto zničení proběhlo během několika dní, ale Írán má velmi motivované armádní složky a dá se říci, že základní předpoklad spojenců, kteří očekávali zhroucení Íránu po vraždě Chameneího, nejvyššího duchovního představitele státu, zabitého hned v prvních hodinách operace izraelskými raketami, prostě nevyšel. Írán má, jakkoliv je to pro část Západu velmi nepříjemné slyšet, ústavní režim, na základě kterého byl záhy jmenován nástupce starého vůdce. Byli také jmenováni nástupci všech těch představitelů Íránu a jeho mocenských složek, kteří byli pobiti izraelskými a americkými raketami a pumami.
A stát jede dál. Íránská opozice se ukázala jako zcela neschopná. A CIA se zřejmě ani nenamáhala nějaké opoziční skupiny aktivizovat. Nejspíše proto, že existovali jen v její fantazii. Ostatně útok Američanů na dívčí školu v jižním Íránu, při němž zahynulo zhruba 150 děvčat, znamenal přítrž potenciálním opozičním ambicím. Prostě, Írán se stmelil a zdá se, že nikdo nemá nejmenší chuť provést v této zemi nějakou revoluci. Donald Trump už hovoří méně o tom, že cílem Spojených států je změna tamního režimu. Je životní realista a je mu tedy jasné že není, kdo by tuto změnu v Íránu uskutečnil. A z vnějšku nemůže být tato změna oktrojována.
Okupační režim bez toho, že by Irán, což je země z 92 miliony obyvatel, byl okupován vojsky cizích mocností, prostě není možný. A pustit se do takové operace by znamenalo nasazení možná několika milionů vojáků. A na to nestačí zejména logisticky a finančně ani Spojené státy, natož Izrael. Ten je sice bojechtivý, ale v zásadě, pokud jde o ekonomiku mnoho možností již nemá. Samozřejmě, že vyhodnocuji velmi kriticky různá videa, která se objevují na sociálních sítích, na nichž jsou obrázky raket dopadajících na izraelská města. Nevím, co je pravda. Nedokážu oddělit zrno od plev a pravdu od propagandistické lži řízenou AI.
Je však faktem, že Hormuzský průliv je uzavřen. A že tedy v krátké době nebude možné jej zprůchodnit ani s použitím obrovské americké námořní eskadry, která je nedaleko Hormuzského průlivu. Trapnou epizodu námořní intervence USA ještě zesiluje přítomnost francouzských a jedné holandské lodě. Zdá se, že i když průliv by snad tyto mocnosti dokázaly ovládnout svými loděmi, trvala by zde neustále hrozba útoků na konvoje plující tímto průlivem z desítek kilometrů dlouhého pobřeží Íránu. A žádná z pojišťovacích společnosti po dvou útocích iránských lodí s výbušninami na dva tankery a po jejich zničení, nepojistí tankery s ropou.
Není tam tedy možné očekávat rychlé obnovení plavby.
Tak jak já vidím celou situaci, prezident Trump by měl co nejrychleji vyhlásit ukončení úderů na Irán s tím, že byla zničena veškerá jeho vojenská infrastruktura. A že tedy celou operaci považuje za vítězně uzavřenou a nebude se k ní žádná americká, ani Izraelská vláda v budoucnu již vracet. To je konec konců také podmínka Iránu. Zkrátka, vojenské údery vedené na Írán nejsou schopny zlomit ani ducha, ani moc současné iránské vlády a celého režimu.
Co je však smutným faktem dneška, je to, že za přetrvávající války roste a poroste cena ropy. Cena barelu ropy asi nedosáhne výše 200 dolarů, jak by to chtěly vidět iránské revoluční gardy, ale hodně nad 100 dolarů se může vyšvihnout a udržet se tam po dobu vojenských operací.
Nyní už platíme za motorovou naftu u pump o 7 Kč více než před krizí, tedy před 14 dny. A budeme platit ještě více. Práh bolesti, který musí evropské obyvatelstvo snášet, má ale jisté meze. A pokud se vládci evropských zemí neopřou do svého největšího spojence a nebudou se snažit jej přimět k rozumu, bude se růst cen a růst (nejen) energetických surovin stupňovat. A bude se také stupňovat politické a sociální napětí v evropské společnosti.
Co je zřejmé, že ruce si mohou mnout obě dvě východní mocnosti. V první řadě Rusko a méně již Čína. Na Čínu jistě dopadne nepříjemně uzavření Hormuzského průlivu. Ale Čína je schopna si zajistit zdroje ropy odjinud. Z Kanady, na základě nově uzavřené strategické smlouvy o spolupráci, ale také třeba z Mexika, z Indonésie a z dalších zemí. Podíl iránské ropy na celkovém dovozu ropy do Číny je 13%. Není to málo, ale není to žádná tragédie. Pokud jde o Rusko, tak celá věc je jasná. Ve stínu konfliktu v Zálivu Rusové mohou dále útočit především v oblasti Donbasu tak, aby dosáhli kýžené mety, kterou není nic jiného než obsazení celé oblasti Donbasu, celé této provincie.
A pak může Vladimír Putin vyhlásit ukončení válečných operací. Samozřejmě podmíněně za předpokladu, že se bude jednat o udržitelný mír. A to by tedy mělo být zřejmě v několika nejbližších týdnech možné.
Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
