Žádnou z těchto hrozeb nelze podceňovat, ale zároveň si nelze nevšimnout , že mají jedno společné. Jsou často poněkud uměle vyšlehané do hrozivějších podob, než si zaslouží, s pomocí médií a politiků, přičemž děsí především občany Západu, jejichž životy se odehrávají ve srovnání se zbytkem světa na ostrově relativního blahobytu a stability. Lidé mimo Západ mají o poznání vážnější starosti.

Zejména evropská politika se tomuto strachu ze ztráty relativního bezpečí, které si západní svět ve srovnání se zbytkem světa užívá, postupně přizpůsobila. Jak upozorňuje filozof Slavoj Žižek, žijeme v „postpolitické“ éře, v níž politika opustila ideologické souboje a soustřeďuje se na expertní management.

Tento poněkud bezduchý expertní provoz „oživuje“ biopolitika, která si klade za cíl regulovat bezpečnost a blaho lidských životů, přičemž (zne)užívá strach jako svůj mobilizační princip. Toto vymezení politiky jako nástroje, který nás má chránit od něčeho, co nám potenciálně nahání strach, spíše než nástroje, který má skutečnost aktivně měnit, přitom dnešní západní společnost postupně paralyzuje.