KSČ, jakož i budoucí existenci jakékoliv strany používající ve svém názvu slovo „komunistická“, bylo možné, ba dokonce žádoucí, zakázat po roce 1989 s odkazem na kriminální praktiky KSČ a totalitní podstatu komunistické ideologie v její bolševizované verzi, ale z různých důvodů se tak nestalo.

Místo toho se „lustrovalo“, často s následky pro lidi, kteří se do seznamů StB dostali omylem nebo pod nátlakem, přičemž nejvyšší pohlaváři KSČ si dál spokojeně užívali jak nahromaděného majetku, tak důchodů a vil. V roce 1993 sice Poslanecká sněmovna přijala deklarativní zákon, jímž byl komunistický režim prohlášen za zločinný, ale komunistická strana existovala dál.

Nové politické elity po roce 1989 se chtěly s existencí komunistické strany vypořádat „politicky“, jenže se ukázalo, že to nebude tak snadné. Hlavní příčinou přitom není přitažlivost komunistické ideologie nebo program KSČM, ale slabost a excesy nových demokratických stran. Z KSČM se stala typická „protestní“ strana, která vedle „nevyléčitelných“ komunistů sbírá především hlasy lidí nespokojených s politikou polistopadového establishmentu.

Jak správně připomněl Ondřej Slačálek, KSČM je dnes v podstatě stranou nacionalismu malého národa, sociálních jistot a konzervativních hodnot. Má jen máloco společného s revoluční „internacionalistickou“ KSČ, která měla v zádech Sovětský svaz.

Od roku 1989 bylo učiněno několik pokusů KSČM zakázat, ale ministerstvo vnitra nikdy neshledalo, že by činnost a program KSČM natolik ohrožovaly demokratický pořádek, aby žádost o zákaz strany třeba jen postoupilo příslušným soudním instancím. Nezbývá než tedy „demokraticky“ usoudit, že pokud jde o pravidla demokratické hry, tak jak jsou u nás ústavně nastavena, KSČM je demokratická politická strana, která má právo se účastnit politické soutěže.