Jistě vypovídají například o tom, že mnoho lidí je znechuceno korupcí, šlendriánem ve státní správě, politickými skandály či nízkou politickou kulturou, a domnívají se, že by mnohé z těchto problémů vyřešila nějaká forma autoritářství. Neřeší přitom už příliš, o jakou ideologii by se taková forma vlády opírala.

Jelikož lze předpokládat, že většina lidí, kteří podporují „vládu silné ruky“, si představuje spíše jakousi osvícenou formu autoritářství, spíše než tvrdou diktaturu, je do jisté míry překvapující, že většina z těch, kteří si „vládu silné ruky“ přejí, ignoruje, jak se zdá, zároveň otázku, odkud by se ve společnosti, která produkuje pokleslou politickou třídu, jakou má současná Česká republika, měl vzít osvícený diktátor, a proč by měl být v konečném součtu takový člověk například méně zkorumpovaný, než jsou současní politici.

Příchylnost k „vládě silné ruky“ vypovídá leccos o selháních liberální demokracie u nás, a to ve dvou hlavních směrech.

Na jedné úrovni se zdá, že značná část lidí, odkojená předešlým totalitním systémem, si neví rady s politickým systémem, v němž jsou věci nepřehledné a rozhodnutí se nedají prosazovat nařízeními či boucháním pěstí do stolu. Vadí jim zřejmě nejen výše zmíněné neduhy, ale také těžkopádný politický proces, jenž nakonec často vede ke kompromisům, které neuspokojují nikoho.