Jenže v parlamentní demokracii je těžištěm politiky vzájemné střetávání politických stran a také vztahy mezi vládním táborem a opozicí. Politické jiskření mezi stranami samozřejmě nezmizelo, ani když prezident Miloš Zeman obešel v loňském červenci Poslaneckou sněmovnu a jmenoval svoji tzv. „odbornickou“ vládu. Ale význam tohoto napětí mezi stranami, které tvoří ohnisko parlamentní demokracie, byl Zemanovým krokem potlačen.  

Zcela pak na čas zmizela základní osa parlamentního systému, kterou tvoří střetávání vlády a opozice. Odbornická vláda Jiřího Rusnoka byla odvozena od prezidenta, nikoliv od Poslanecké sněmovny, takže se Sněmovně de facto nezodpovídala. Ta, jak už bylo řečeno, byla navíc několik měsíců rozpuštěná. A když byla po volbách konečně znovu konstituována, prezidentovy průtahy se jmenováním politické vlády, udržovaly v chodu pro parlamentní demokracii nepřirozené poměry, kdy politické strany zastoupené ve Sněmovně neměly téměř žádný vztah k existující vládě.  

Možná bylo ale uplynulé období k něčemu dobré. Poskytlo českým občanům možnost, aby se zamysleli nad tím, zda téměř většinové odmítání stranické politiky u nás, které vydláždilo cestu i k pokusům prezidenta Zemana posunout těžiště moci v zemi od parlamentu k prezidentovi, je správnou cestou. Mohli jsme si okusit, jak by asi fungovala naše země v situaci, kdy prim hraje mocný prezident. Možná si mnoho lidí uvědomilo, že v politické kultuře, která generuje slabé a zkorumpované strany, je dost pravděpodobné, že budeme i v postu prezidenta nakonec mít politika, který není žádným vzorem lidských a politických ctností.  

Ne nadarmo se říká, že politici nemohou být lepší než zbytek společnosti. S výjimkou revolučních období, kdy jsou historií do nejvyšších funkcí občas katapultováni lidé, jako byl Tomáš Masaryk nebo Václav Havel, bude osobnost v postu prezidenta odrážet stav společnosti stejně, jako ho odráží neuspokojivý stav politických stran. Během šestiměsíční dominance české politické scény prezidentem, za přispění jeho prezidentské vlády, si ale možná mnozí uvědomili, že výhodou politiky, kterou praktikují politické strany, je přinejmenším to, že parlamentních stran je několik, a že řešení různých problémů se nerodí v hlavě jen jedné, třeba i osvícené osobnosti, ale v produktivním střetávání různých názorů mezi stranami i mezi vládou a opozicí.  

Nástupem vlády Bohuslava Sobotky se vracíme zpět k této parlamentní politice. Občas to může být otravné, občas ani pluralita aktérů a jejich vzájemná kontrola nezaručí, že je vše transparentní. Ale je to, zdá se po zkušenostech s „prezidentskou“ vládou v uplynulých šesti měsících, stav přece jen jaksi demokratičtější a pro vývoj české společnosti produktivnější.