Oběžník jsem vzal a předal ho archivářce. Vůbec nevím, co s ním udělala. Takže jeho existenci bych absolutně nebyl schopen dokázat. Ale abych se omlouval za to, že nejsem schopen tento fakt doložit, tak to by k tomu mě nikdo by nedonutil ani heverem.

Když jsem si toto „malé střetnutí s dějinnou realitou“ v souvislosti s kauzou Zeman kontra Peroutka zpětně rekonstruoval, tak si myslím, že bych věděl, do jakého archívu bych měl směřovat. Ta paní archivářka ale tam už asi dávno není, takže se ptát, kam to v tom archívu mohli zašantročit, mi připadá velmi marná. Vzhledem k tomu, že šlo oběžník vedení ostravské organizace sociálních demokratů, tak jsem na ten text narazil teméř jistě v ostravském archívu, ale možná také v Muzeu dělnického hnutí a revolučních bojů  v Ostravě.

Odkojen mýty o lidové frontě jsem úžasl.

Ještě více tato jednota (mezi hradní skupinou a komunisty v základních politických cílech vynikala v otázkách kulturních, uměleckých, filozofických, sociologických, historických apod. Od Manifestu moderny v devadesátých letech až po kulturní problematiku první republiky vystupovala tato jednotná fronta proti konzervatismu a reakci. V samostatném státu sahala tato jednotná fronta od Lidových novin, Národního osvobození a a Práva lidu – tedy od tzv. hradní skupiny – až po oficiální komunistický tisk a nesčetné kulturní časopisy. Zejména k tomu přispěla okolnost, že až do druhé poloviny třicátých let zaujímala komunistická strana pokrokové, dogmatismem nepoznamenané stanovisko v kulturních a uměleckých otázkách (Stanislav Budín: Tradice československé demokratické publicistiky. V: Václavkova Olomouc 1966. K demokratické literární publicistice 1918-1945. Ostrava. Profil 1967, s. 14).

Tento obraz z hlediska mých tehdejších získaných znalostí, které souvisely s mým studiem tehdejší kulturní politiky politických stran v první republice,  narušovaly dva kazy. Onen výše uvedený oběžník a komunistické odmítnutí jednoho textu tehdejších představitelů sociálně demokratické levice (Václav Patzák, Václav Běhounek, František Bléha, Josef Fischer, Wenzel Jaksch a jiní), soustředěných kolem časopisu Dělnická Osvěta, Co chtějí socialisté [Praha: Dělnický výzkumný ústav při Dělnické akademii 1934. 52 s.), navrhujícícho užší spolupráci s KSČ.