Bulvární deníky každou chvíli přinášejí zprávy, o jejichž pravdivosti snad nejsou přesvědčeni ani novináři (tedy spíše weboví opisovači textů z angličtiny). Vtipné ovšem je, když takovou zprávu vezme vážně i autor z víceméně seriózního týdeníku. V Týdnu takto Jakub Kvasnička glosoval příběh starého páru, ve kterém manžel 62 let předstíral hluchoněmost, aby se nemusil se svou ženou bavit. „Dá se říci, že její bystrost se dá srovnat s bystrostí Iva Ištvana,“ napsal Kvasnička, který se odvolával na článek na tn.cz. Leč na Nově sice zřejmě naučili šimpanze překládat z angličtiny, smysl pro humor tím ovšem nezískal, jinak by si všiml, že původní zpráva pochází ze satirického webu World News Daily Report. A Kvasnička to vlastně dotáhl do dokonalosti: ve své satirické poznámce vychází ze satirické zprávy. To by si zasloužilo sepsat do nějaké satirické povídky.

Jednoho také zaujalo, jak komentátor Práva Alexandr Mitrofanov používá slovo „jakobínské“. V komentáři nazvaném Pražský konflikt na pozadí rozevírajících se nůžek napsal: „Politici si budou muset vybrat, čí zájmy v tomto konfliktu chtějí zastupovat. Jeho nejostřejší formou by byly sociální nepokoje s oboustranným násilím. Jakobínské lpění na nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, s okatým pohrdáním požadavky opačného pólu, by je dříve nebo později vyvolalo.“ Nic proti jeho argumentaci, nicméně kdyby za Velké francouzské revoluce mluvil o „jakobínském lpění na soukromém majetku“, zřejmě by mu ukázali, jak také lpěli na lidských právech. Jeden chápe, že jakobíni tu posloužili v přeneseném slova smyslu, ovšem myslí si, že stejně tak nepřípadně bychom mohli nasazovat psí hlavu egyptskému bohu Anupovi. 

A teď něco méně zábavného. V Salonu Práva vyšel článek k životnímu výročí Milana Kundery, ve kterém publicista Štefan Švec napsal : „V jeho vlasti zmocnili myšlenkoví ploštěnci, napjali ho na trapnou, ze všech stran ostudnou „udavačskou“ kauzu z roku 1950 a zredukovali katedrálu spisovatelova osudu a díla na smyšlené morální dilema z mravoučných brožur.“ Narážel tím na 11 let starý článek v Respektu o tom, že Kundera udal na policii Miroslava Dvořáčka. Je to stále dokola od Zdeny Salivarové po Otu Filipa: ukáže se, že nějaký spisovatel něco udělal a vždy přispěchají ochotní zastánci, kteří používají morálku jako kladivo a snaží se z druhých udělat hnusné podlidi (přirovnávat někoho ke hmyzu, v tomto případě k ploštěncům, je stará dobrá metoda protižidovské propagandy). Milan Kundera ovšem na policii byl a můžeme diskutovat o tom, za jakých podmínek a jaké morální dilemata musel řešit. Místo toho ovšem čteme podučitelské žvanění o „katedrálách osudu“. To by se pěkně vyjímalo v nějaké hagiografické knížce.