Jednadvacátého srpna 1969 vydala se maminka s nohou v sádře, opírající se o francouzskou hůl, k soše sv. Václava. Položit kytičku. Ze vzdoru. Protestně připomenout první výročí okupace. A z piety za všechny před rokem zabité. Netušila, že policajti, spolu s nabuzenými mlaďochy i starými fotry z Lidových milicí, houfují se už ve vedlejších ulicích. 

K mnoha jiným kytkám položila trs chryzantém, když začala mela. "Utíkejte, utíkejte je situace," křičel těsně za maminkou běžící mladičký příslušník v zeleném, a obuškem, brnkajícím jí o hůl, snažil se ji dostat z dosahu blížící se šedomodré pěsti dělnické třídy. Když jsem tenhle její zážitek četl v dopise několik tisíc kilometrů od domova na pláži v Bat Galim, neubránil jsem se hlasitému smíchu a následnému ulevení: "Kurvy bolševický!" Dnes, při vzpomínce na toto, říkám si: fakt, tuhle scénku nevymyslel by ani Woody Allen.