Ti první aby uctili znovuzasvěcení jeruzalémského chrámu po vítězném povstání Judy Makabejského nad Syřany, druzí aby vzpomněli narození Ježíše Krista o 200 let později. 

Ostatní pro potěchu dětí i svou. V tuto sobotní chvíli jsou na chanukiji svíčky už zhasnuty, žárovičky na jehličnatých stromcích lidé rozsvěcují až do nového roku, neb si tím prodlužují potěšení a radost z onoho krátkého ztlumení vášní a nářků.

Po připomenutí si historických reálií a jejich jednorázové odeznění či postupné odeznívání, začnou se nám do myslí vkrádat opět reálie současné, vpravdě povětšinou nenáboženské. Takový je života běh. Já začnu znovu vnímat význam převratných událostí posledního pětadvacetiletí i to, co půlka Evropy jimi získala a zda jsou jednotlivé země schopné a ochotné závažnost onoho přechodu od totality k demokracii reflektovat a jak.

Avšak jako bych už od některých komentátorů slyšel: Prožíváme největší krizi hodnot od listopadu 1989. Dovozují to amorálními postoji a chováním některých veřejně činných spoluobčanů – zdaleka ne jen politiků -, ochotných prodat svoje kdysi či doposud dobré jméno za jakoukoli pro ně vyplývající výhodu. Říkám na toto: Nežijeme v ráji!