Včera vydal jsem se po čase toutéž cestou, kterou jsem do milovaného parku denně docházel do práce a později s první i druhou ženou na procházky. Po Nuselských schodech, v jejichž šíři je dodnes cosi vzletného. Tuším že odšustilé secesní vlečky a odvanutá přirozená noblesa.

Nechce se ani věřit, že zde bývaly voňavé stráně, besídky a cesty vysypané pískem. Z vznešené minulosti nezůstalo tu nic, jen barokní viničná kaple Svaté boží rodiny. A přeci: stoupám po schodech vzhůru kolem minichrámu a žasnu: na rozdíl od nedávného minula žádná sprejově přisprostlá čuňačinka na jeho zdech.

Duchovním správcem kapličky je doktor teologie Petr Tvrdek, týž, s nímž jsem onehdy u nás doma uspořádal komorní odpolední čtení sakrální poezie. Úžasný večer, při němž nepadala protestní vulgární slova stran vyrovnávání křivd z minulosti a navracení kdysi uzmutého majetku. Nezazněl ovšem ani sebedokonaleji formulovaný názor opačný. Nevraživost politických hrátek nahradil hřejivý pocit z přednášeného poetična a přátelského klokotání o něm.