Dočasně jsou barevné revoluce, zejména v prvé fázi destruktivního násilí úspěšné. Vzpomeňme na arabské jaro, které zachvátilo, absurdně relativně nejtolerantnější a nejprozápadnější sekulární část Blízkého východu (a nikoliv například salafistickou Saúdskou Arábii) či ještě lepším příkladem je kyjevský Majdan, kterým byl svržen legitimní prezident, protože nepodepsal asociační dohodu s EU.

Násilné revoluce ovšem končí špatně, nově instalované režimy se hroutí a začasté sílí vliv, radikalistických a násilnických hnutí, a rozhodně nic k lepšímu nenastává. To je příklad jak Blízkého Východu, tak i chřadnoucí Ukrajiny…

Tolik jako na úvod a ještě se k těmto slovům vrátím.

Od minulého týdne roste aktivita radikálních, byť parlamentních pravicových sil, zejména lidovců, STAN a jejich stoupenců  vypořádat si to s prezidentem, ale zřejmě nejen s ním, ale i s bandou 4, tedy předsedou vlády, předsedou Poslanecké Sněmovny a předsedou Senátu, kteří podepsali ne příliš vkusné prohlášení o pevném strategickém partnerství a uznávání politiky jediné Číny v souvislosti se setkáním snad nejodpudivějšího fundamentalistického ministra  Hermana s přesvědčeným marxistou, placeným agentem CIA, ale  dnes nositelem světla prozápadního života - tibetským dalajlámou.

Chyba prezidenta je jasná. To měl přehlédnout bezvýznamnou marginálii.