Když jsem se stal tuším v březnu roku 1990 předsedou Československé strany socialistické a porazil Havlova spolužáka z gymplu  Honzu Škodu, stejně jako představitele národních socialistů Josefa Lesáka, byl první Havlův telefonát, který jsem obdržel, typický. Svou ráčkovanou češtinou mi jednou větou poblahopřál a následně mi sdělil, že mě sejme v Hovorech z Lán, protože jsem ve svém závěrečném projevu na sjezdu prohlásil, že budeme trvat na názvu „Československá republika“. Sejmul mě, protože jsem odmítal respektovat jeho fantasmagorické nesmysly ohledně názvu republiky tu s pomlčkou, tu jako těžkopádná Česká a Slovenská federativní republika. Vzal jsem to na vědomí, ovšem nesouhlas prezidenta v tom revolučním období měl na mou stranu drtivý dopad.

Nedovedu si představit, že bych s ním někdy s něčím souhlasil. Milovaly ho USA a on jim jako mátožný tu důvěru bezvýhradnou podporou za jakýkoliv jejich zločin dával. Miloval války, které USA vedou, miloval humanitární bombardování Jugoslávie… Odpudivé.

Nikdy jsem mu neodpustil omluvu za „vyhnání“, správně transfer či odsun oné páté kolony Adolfa Hitlera, z našeho území, sudetských Němců. Odpudivé…

Přesto vím, že například, když šlo o přejmenování ruzyňské letiště, a diskutovalo se o tom ještě v době, kdy havlisté nijak zvlášť neprovokovali a nerozdělovali tuto společnost jako dnes, se jako obchodní artikl pro cizince dal název zkousnout.

V tom je totiž ta absurdita: Západ svého vždy loajálního syna Václava Havla bral jako symbol této země. Že jím není a není jím pro nás, pro většinu Česka zcela čím dál tím více…je zřejmě. Ale pro turistický ruch, no budiž. Každá země si šoupá své prezidenty na názvy letišť…