Kdybych to měl shrnout svými, méně „konejšivými“ slovy. Po třiceti letech budování vojenské dominance Západu nastává zřejmě čas pro jasnou odpověď. Západ že si může dovolit všechno a Rusko si to nechá líbit a najednou musí padnout kosa na kámen. Západ po vojenských či vojenskopolitických porážkách v Iráku, Libyi, Sýrii, Jugoslávii, Gruzii a samozřejmě ostudné porážce NATO v Afghánistánu si už dál nemůže dovolit řeči typu, že Rusko rozumí jen síle, a případně dříve neslyšené replice nové ministryně obrany SRN, že Putin bude muset zapomenout na nákupy na Champs-Elysées. Svět se dostal nerovnováhy a tu zkrátka a dobře bude třeba vyrovnat.

Západ se bude muset naučit, že skončila doba jeho vojenských převratů či barevných revolucí a že Rusko je schopno si svou bezpečnost zajistit. Protože se na straně Západu za třicet let navršilo tolik nepodložených představ o své vlastní síle a slabosti Ruska, a tím i o snadnosti Rusko porazit, neskončí ovšem tento proces příští rok, ale bude se zřejmě protahovat až do konce tohoto Putinova prezidentství.

Rusko se samozřejmě, mimochodem podobně jako USA, zaměřuje na Asii, kde spolu s Čínou, ale i dalšími partnery, jako je Indie, hraje významnou roli. Přesto Evropa byla a nesporně bude jeho významným obchodním partnerem, minimálně na nejbližších deset let, ale spíše dvacet let svou vysokou závislostí na dodávkách plynu. Je tedy v zájmu Ruska i Evropy věci dostat do „normálu“.