V tom prvém případě, se tak stalo na základě jednomyslného konsensu nejen všech tehdejších politických sil, tedy od komunistů po národní socialisty, ale nepochybně s jednoznačným souhlasem českého i slovenského národa. V druhém případě se tak stalo na základě ústavního zákona, zřejmě ne zcela v souladu s většinovým názorem u české veřejnosti a přes nesouhlas části slovenské veřejnosti. Ale stalo se. A vztahy mezi oběma republikami jsou velmi dobré a blízké. Ať tak či onak: Česká republika je fakticky národním státem. Češi tvoří absolutně rozhodující státotvorný element.
Každý národ je jiný a každý stát je jiný. Ve Velké Británii k úžasu mnohých z nás vlády, ale i obyvatelstvo tolerují silné muslimské enklávy, dokonce s vlastním soudnictvím, ale dráždí je milióny imigrantů se zemí EU, zejména z Polska. Jinde jako v Německu se sice objevují silně kritické tóny u části obyvatel proti islámským imigrantům (Pegida), ale oficiální politika je jednoznačně multikulturní.
Na rozdíl od Konvičky si nemyslím, že můžeme diktovat jiným státům, co jim vyhovuje a co ne. Navíc je třeba říci, že jsme tak politicky bezvýznamní, že na to nemáme ani sílu.
Ať si Velká Británie, Francie či Německo dělají co chtějí, ale ať nám nemluví do našich představ a našich potřeb.
Češi nejsou apriorně namířeny proti imigraci, ale musí to být imigrace, kterou pokládáme za vhodnou a nebo jsme alespoň ochotni ji tolerovat. A tak zde žijí desetitisíce Ukrajinců, kteří v předmajdanovských dobách byli docela přátelsky vítáni a s jistou nadsázkou konstatuji, že by bez nich nebylo dokončeno nejméně 30 % stavební produkce a ani nemocnice nebyly tak čisté. Češi ale akceptovali i tak odlišný svět jako jsou Vietnamci, kteří se plně přizpůsobili a byť lze mít pochybnosti a plné akceptaci našich daňových či jiných předpisů, tolerujeme je.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV