Karlovo výročí tak bude jistě široce připomínáno a komentováno (V EU a v SRN se k tomu připravuje vzpomínkových řada akcí), a proto stojí za to se nad jeho dobou, dílem a odkazem vážně zamyslet.

Karel Veliký byl nepochybně velkou postavou evropských dějin. Lze říci, že jeho éra ukončila temné období rozvratu a úpadku Západní Evropy po pádu římské říše a současně otevřela cestu ke zformování středověké Evropy tak, jak ji známe z pozdějších staletí.

Válečník Karel Veliký svými taženími evropský Západ znovu na krátko sjednotil. Jako král germánských Franků ovládajících dnešní Francii a západ Německa dobyl i severní Itálii, ve vyhlazovacích válkách si podrobil pohanské Sasy na dolním Rýně a Labi a obrátil je násilím na víru, porazil Avary v dnešním Maďarsku (což umožnilo vznik prvních slovanských států na našem území) a ke své říši připojil dnešní Bavorsko a Rakousko. Na západě přešel do protiútoku proti muslimským Arabům ve Španělsku, překročil Pyreneje (píseň o Rolandovi) a vytvořil tam tzv. Španělskou marku, odkud se později rozvíjela reconquista. Jeho vojenských úspěchů využil papež a katolická církev, který si franckého krále připoutal překvapivou korunovací římským císařem. Tímto znovuvytvořením západní říše získal posilu v boji s Byzancí v době počínající roztržky mezi křesťanským Západem a Východem a mocenskou oporu v italských i evropských záležitostech.

Říše Karla Velikého teritoriálně připomínala Evropské hospodářské společenství po Římských smlouvách v roce 1958, a proto se zdálo, že je tak výstižným předobrazem novodobého integračního spojení tří velkých západoevropských národů – Francouzů, Němců a Italů. Tato umělá paralela však nemá s historickou skutečností nic společného.

Francouzi, Němci a Italové na přelomu 9. a 10. století samozřejmě neexistovali. V západní Evropě tehdy stále pokračoval proces sžívání, spojování a asimilování původního romanizovaného obyvatelstva a různých germánských kmenů usazených tam v době stěhování národů. Karel Veliký sjednocoval Západní Evropu nikoliv jako spojovatel a usmiřovatel různých etnik, ale jako násilný šiřitel katolické víry – proti heretikům (ariánštní germánští Langobardi v severní Itálii) nebo proti pohanům (Sasové, Arabové, Avaři, Slované). Právě náboženská ideologie, opřená o církevní organizaci a s ní spojenou vzdělanost a kulturu byla - spolu s vojenskou silou – hlavním tmelem Karlovy říše. Spojoval ji uvnitř a dával zdůvodnění vnější expanzi. A bylo to právě křesťanské náboženství, církev a společná latinská kultura, co přetrvalo a dalo tvar i obsah evropskému středověku a vůbec celému západnímu civilizačnímu okruhu, nikoliv krátkodobé politické sjednocení doby Karlovy.