Okolní svět situaci pouze zděšeně registruje, počítá náklady a škody a hrozí se eskalace, která jen jen vypuknout. Nikdo nemá představu, co se zničenou Gazou, nikdo neví, jak budou Izraelci a Palestinci moci dále koexistovat, nikdo netuší, k čemu má vést další zvyšování napětí ve vztazích USA s Íránem. Případné zatažení Pákistánu do konfrontace s Íránem zatahuje do hry odvěkého rivala Pákistánu – Indii. O zájmech Ruska a Číny je zbytečné diskutovat.

Mnoha pozorovatelům dnešní doba připomíná počátek XX. století, dobu před první světovou válkou, kdy také narůstalo napětí mezi velmocemi, propukaly periodické mocenské krize a veřejnost v jednotlivých zemích, ukolébaná dlouhým mírovým obdobím, si nedovedla představit válečné hrůzy, ke kterým konfrontace velmocí může vést.

Dnes jako by se historie opakovala. Volání po míru je zrada a napomáhání nepříteli, v kursu je volání po vítězství na bojišti a zničení soupeře. Velkou válku si už nikdo nepamatuje, nikdo se jí nebojí. A politici na to slyší a zvyšují sázky. Nezodpovědným spojencům se dostává záruk, které bez ztráty tváře nelze nedodržet. Svět se dostává na šikmou plochu poháněn nezodpovědnými médii a politickou manipulací.