Zpravodajství tohoto víkendu v našich médiích dominovaly informace z Velké Británie truchlící nad skonem své dlouholeté panovnice Alžběty II. a současně vítající nástup nového krále Karla III. Na těchto událostech, které na sebe koncentrovaly pozornost celého světa, shledávám velmi pozoruhodnými dvě věci.

Tou první je dlouhodobá mimořádná pozornost, úcta a loajalita, kterou Britové věnují své panovnici za jejího života i po smrti. Tato velmi veřejně a hlasitě zdůrazňovaná úcta a pozornost by se až mohla nějakému vzdálenému nezúčastněnému pozorovateli zdát přehnanou. Vždyť královna nemá žádnou faktickou moc a osudy své země a jejích obyvatel ve skutečnosti ovlivňovala minimálně. Její skutečné názory na většinu politických a společenských otázek nejsou známé, neboť to neumožnila tradice britské konstituční monarchie. Své poslání státního symbolu sice vykonávala rekordně dlouho, svědomitě a s moudrým konzervativním nadhledem, avšak za její vlády přestala být Velká Británie definitivně impériem a světovou velmocí. Přesto je její odchod považován za epochální událost a celá Británie jej velmi silně prožívá.