Výsledky podzimních parlamentních voleb v České republice rozhodly o porážce koaliční vlády Petra Fialy. Oprávněně. Důvodů k rozchodu s Petrem Fialou a členy jeho vlády měli občané dost a dost. Příčiny porážky vlády, která naší zemi více vládla z Kyjeva a Bruselu než z Prahy, dnes ale rozebírat nechci. Učinili jsme tak v textech našeho institutu mnohokrát. Dnes mi jde o poněkud jiný pohled, myslím málo zmiňovaný, ač významně určuje celé povolební období v naší zemi. Ve volbách totiž prohrála nejen Fialova koalice, ale v oněch volbách prohrál i prezident Petr Pavel a jeho tým na Pražském hradě.
Petr Pavel se nikdy příliš nesnažil zakrývat svoji náklonnost k bývalé Fialově pětikoaliční vládě. Vcelku bez zábran a otevřeně dával najevo, že jeho sympatie patří „fialovcům“, že jim drží palce, že jedině v nich vidí záruku „hodnotového připoutání k západním spojencům“. A Fialova koalice jej za to na oplátku také při každé vhodné příležitosti politicky podporovala. Nakonec, byl to přece Petr Fiala a tehdy jeho parlamentní vládní většina, kdo kandidaturu Petra Pavla na post hlavy státu vehementně podporovali. Nikomu z nich nevadila Pavlova komunistická minulost, nad ní mávli rukou, ač právě oni se při každé příležitosti předhánějí ve svém antikomunismu a na slogan „s komunisty se nemluví“, dávno ve společnosti nerezonující, jsou ochotni přísahat.
Ač zřejmě do poslední možné chvíle Fialova koalice blouznila o zázraku a doufala ve volební vítězství, již nejméně celé letní měsíce se na Hradě prezident a jeho tým intenzivně zabývali řešením povolební situace po (očekávané) porážce Fialy i hledáním způsobů, jak znemožnit či alespoň zpomalit vznik nové, dle dlouhodobých preferencí pravděpodobné, Babišovy vlády. Jak můžeme usuzovat z vývoje povolebních měsíců a týdnů, řešení tehdy nalezli: prezident Pavel se stane prezidentem opozičním. Ujme se role reprezentanta poražené politické opozice, strhne na sebe podporu těch voličů, kteří nemohou Babiše, Okamuru nebo Turka „vydýchat“ a v této pozici – ústava neústava – bude komplikovat vznik i práci nové vlády.
A daří se mu to. Nejprve mu stačilo celý proces existence vlády zpomalovat. Pro její vznik si kladl zvláštní podmínky, ke kterým zručně využil slabosti Andreje Babiše ve vztahu k jeho podnikatelské minulosti. Pavlova slova o tom, že „ne já, ale občané musí veřejně slyšet, jak Andrej Babiš vyřeší střet zájmů“, byla nedůstojná a kdyby tehdy Babiš prohlásil, že takové „hradní“ ponižování mu za premiérskou funkci nestojí, byl bych se tomu snad ani nedivil.
Ač se Petr Pavel nikdy v minulosti veřejně nepohoršil nad Dozimetrem, bitcoinovou kauzou nebo Fialovou kampeličkou, tak když se tu objevil „fenomén Turek“ a jeho klukoviny (pravda, mohly by se nazvat i ostřejšími slovy), prezident se zásadově „zaťal“ a jako bezúhonný soudce a příkladný morální obr s bezchybnou minulostí se jal vehementně kádrovat Turkovu účast ve vládě. Správně se Motoristé tvrdohlavě a zarputile postavili na Turkovu obranu i správně argumentovali Turkovým silným mandátem vzešlým z voleb. Jak se ale ukazuje, slovu „mandát“ rozumí Petr Pavel snad jen v souvislosti se svým zvolením, ostatní mandáty je připraven zpochybňovat, opravovat a – jak nám temně pohrozil ve svém novoročním projevu – i „že se bude zajímat se o to, zda vláda a její jednotliví ministři … nebudou dělat kroky, které mohou ohrozit naši demokracii, naše instituce, naši bezpečnost a sounáležitost se svobodným světem“.
Prezident Petr Pavel a jeho okolí, na což nezapomínejme a právě v tomto myšlenkovém podhoubí také hledejme zdroje Pavlova počínání, se nezpochybnitelně postavil na stranu dnešní opozice. Petr Pavel je starostou, lidovcem, topákem i členem ODS v jedné osobě, ale svým mělkým respektem z základnímu zákonu naší země – ústavě – především pirátem.
A proto by měla nová Babišova vláda konečně odhodit politické rukavičky a jít s Pavlem do politického střetu. Mělo k tomu ostatně dojít mnohem dřív a nejen kvůli Turkově nominaci. Ta je jenom součástí kulis, ve které probíhá prezidentův boj o získání významnějšího podílu na politické moci. Měl to proto být premiér Babiš, kdo měl již před pár týdny prezidentovi bez okolků říci, že odpovědnost za vládu nese v českém politickém systému premiér, ne prezident. Ale budiž, jde-li v následujících hodinách Andrej Babiš s žádostí o jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí a platí-li stále Pavlův odmítavý postoj, musí dojít ke střetu. Jakou může mít podobu a v co vyústí, zatím nevíme. Pokud to Babiš ustojí a bude si počínat sebevědomě, mohl by to být střet pro současnou českou politiku v mnoha směrech očistný.
Ale ustojí to Andrej Babiš? Neproběhne to tak nějak „oni mi ho navrhli, trvají na nominaci, tak já ji sem nesu, co mám dělat“? Pokud by tato moje obava měla platit, pak by Babiš (vědomě či podvědomě, což je úplně jedno) akceptoval Pavla v roli reprezentanta opozice a nesmírně by si zkomplikoval vládnutí a vlastně i samotnou existenci svého kabinetu. Uvidíme.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
