Výsledky podzimních parlamentních voleb v České republice rozhodly o porážce koaliční vlády Petra Fialy. Oprávněně. Důvodů k rozchodu s Petrem Fialou a členy jeho vlády měli občané dost a dost. Příčiny porážky vlády, která naší zemi více vládla z Kyjeva a Bruselu než z Prahy, dnes ale rozebírat nechci. Učinili jsme tak v textech našeho institutu mnohokrát. Dnes mi jde o poněkud jiný pohled, myslím málo zmiňovaný, ač významně určuje celé povolební období v naší zemi. Ve volbách totiž prohrála nejen Fialova koalice, ale v oněch volbách prohrál i prezident Petr Pavel a jeho tým na Pražském hradě.

Petr Pavel se nikdy příliš nesnažil zakrývat svoji náklonnost k bývalé Fialově pětikoaliční vládě. Vcelku bez zábran a otevřeně dával najevo, že jeho sympatie patří „fialovcům“, že jim drží palce, že jedině v nich vidí záruku „hodnotového připoutání k západním spojencům“. A Fialova koalice jej za to na oplátku také při každé vhodné příležitosti politicky podporovala. Nakonec, byl to přece Petr Fiala a tehdy jeho parlamentní vládní většina, kdo kandidaturu Petra Pavla na post hlavy státu vehementně podporovali. Nikomu z nich nevadila Pavlova komunistická minulost, nad ní mávli rukou, ač právě oni se při každé příležitosti předhánějí ve svém antikomunismu a na slogan „s komunisty se nemluví“, dávno ve společnosti nerezonující, jsou ochotni přísahat.

Ač zřejmě do poslední možné chvíle Fialova koalice blouznila o zázraku a doufala ve volební vítězství, již nejméně celé letní měsíce se na Hradě prezident a jeho tým intenzivně zabývali řešením povolební situace po (očekávané) porážce Fialy i hledáním způsobů, jak znemožnit či alespoň zpomalit vznik nové, dle dlouhodobých preferencí pravděpodobné, Babišovy vlády. Jak můžeme usuzovat z vývoje povolebních měsíců a týdnů, řešení tehdy nalezli: prezident Pavel se stane prezidentem opozičním. Ujme se role reprezentanta poražené politické opozice, strhne na sebe podporu těch voličů, kteří nemohou Babiše, Okamuru nebo Turka „vydýchat“ a v této pozici – ústava neústava – bude komplikovat vznik i práci nové vlády.

A daří se mu to. Nejprve mu stačilo celý proces existence vlády zpomalovat. Pro její vznik si kladl zvláštní podmínky, ke kterým zručně využil slabosti Andreje Babiše ve vztahu k jeho podnikatelské minulosti. Pavlova slova o tom, že „ne já, ale občané musí veřejně slyšet, jak Andrej Babiš vyřeší střet zájmů“, byla nedůstojná a kdyby tehdy Babiš prohlásil, že takové „hradní“ ponižování mu za premiérskou funkci nestojí, byl bych se tomu snad ani nedivil.