Chtěl bych se zastavit u těch, které v tradici nekritického obdivu ke všemu, co se děje na západ od nás, dávaly skotské referendum za příklad toho, jak se mají demokraticky řešit spory o státoprávní uspořádání a hrozící rozpad státu. Nám prý bylo takové referendum upřeno a stát se rozdělil nedemokraticky v důsledku osobních zájmů a ambic politiků – konkrétně Klause a Mečiara. Naopak Britové prý svůj společný stát zachránili. Myslím, že tomu tak zdaleka není.

Ve skutečnosti paralela mezi britskou situací roku 2014 a československou roku 1992 neexistuje. Dnešní Británie se podobá spíše Československu před vznikem federace (1968), kde Slovensko podobně jako dnes Skotsko mělo jisté prvky autonomie, ale stát jako takový federací nebyl. Skotská autonomie, kterou populisticky prosadili Blairovi labouriské koncem 90. let XX. století, se ukazuje jako politický krok, který na jednotu a životaschopnost Velké Británie má a bude mít zásadní rozkladný vliv. Britskou identitu rozbíjí a štěpí a dlouhodobým výsledkem nebude zamýšlené posílení, ale rozklad státu. Krize kolem nedávného skotského referenda je jenom počátkem takového procesu.

Příklad Československa po celou dobu jeho existence dává jasný obrázek obdobného vývoje. Žádná forma autonomie nebyla pro Slovensko ve skutečnosti dostatečná. Jakýkoliv krizový moment v historii Československa se snažila slovenská politika využít k oslabení společného státu a posílení vlastní moci. V roce 1968 to bylo prosazení federalizace státu, která jediná přežila tzv. Pražské jaro.

Asymetrické postavení autonomního Slovenska, stejně jako dnešní asymetrické postavení autonomního Skotska, bylo dlouhodobě neudržitelné, a vynutilo si plnou federalizaci společného státu. Stejně tak jako Češi, budou i Angličané skotským vývojem přinuceni zemi plně federalizovat. V případě Británie je situace ještě složitější vzhledem k možným autonomistickým či federalistickým aspiracím dalších historických zemí – Walesu, Severního Irska, ale možná i Cornwallu a dalších.