Po právě proběhlých evropských volbách se často vášnivě diskutují příčiny jejich – mnohdy překvapivých – výsledků. Jedním z nich je u nás zcela jasný debakl Pirátů, dosud vnímaných jako reprezentanti mladé generace a hlavní představitelé na vyspělém Západě dominující progresivistické ideologie nahrazující v českém prostředí autentické Zelené. Zajímavé na jejich rozhodné porážce je to, že to není ojedinělý, český výsledek, ale že extrémní levičácká progresivistická ideologie a její reprezentanti zaznamenali těžkou porážku a velký úbytek voličské přízně v celé Evropské unii. Svědčí o tom nejen debakl českých Pirátů, kteří skončili v eurovolbách skončili až šestí (získali pouhých 6,2% hlasů a jediný poslanecký madát), ale i silné oslabení zelené frakce v Evropském parlamentu (pád ze 71 mandátů na 53), což vyjadřuje pokles voličské podpory napříč E vropou.

Mnoho komentátorů to vysvětluje dopady Green Dealu a řadou dalších konkrétních příčin. Já se pokusím předložit do diskuse další, trochu obecnější hypotézu pokoušející se vysvětlit viditelný volební úpadek levicového progresivismu a zřetelný příklon především mladých evropských voličů k antiestablishmentové pravici. To potvrzují volební výsledky ve Francii, Itálii, úspěch AFD v Německu i fenomén našeho Filipa Turka v čele Motoristů.

Začnu genezí moderního levicového progresivismu, respektive jeho vzepětím k pozici podstatné součásti politického, mediálního a kulturního mainstreamu na Západě, tj. především v USA a Západní Evropě. Tato levicová, svým původem neomarxistické ideologie začala na Západě zřetelně dominovat na počátku nového milénia. Byla jednak reakcí na triumf reaganovsko-thatcherovského konzervativního liberalismu na konci 80. let, jejž symbolizovalo vítězství Západu ve studené válce, ekonomická liberalizace a globalizace, návrat trhu do centra hospodářské politiky a maximální privatizace.