Je všeobecně známo, že ukrajinská krize nevznikla 24. 2. 2022. Nazrávala postupně od tzv. Oranžové revoluce v letech 2004-2005, kdy na Ukrajině, ovládané do té doby postsovětskou ruskojazyčnou nomenklaturní elitou z Donbasu, přešla moc do rukou silně antiruských ukrajinskojazyčných nacionalistů ze západu země. Ti nebyli spokojeni s neutrálním postavením země mezi Ruskem a NATO, postupně se rozšiřujícím do střední a východní Evropy. Další dekádu byla země zmítána bojem mezi svým východem a západem, mezi těmi, kteří chtěli udržet dobré vztahy s Ruskem, a mezi silami, které se od něj chtěli radikálně odstřihnout.

Tohoto vývoje začala využívat neokonská zahraniční politika USA, která se dostávala stále více do střetu se sílícím putinovským Ruskem, kterému se podařilo překonat jelcinovský rozvrat a začalo se opatrně vracet na mezinárodní scénu a nárokovat si postavení velmoci, zpočátku alespoň v postsovětském prostoru. Narůstající rozpory poprvé otevřeně vyjádřil Vladimír Putin ve svém známém projevu na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007.

Američtí neokoni, kteří až do nástupu Donalda Trumpa kontrolovali americkou zahraniční politiku jak republikánských, tak i demokratických administrativ, však na ruské stížnosti nebrali ohled. Byla to západní Evropa, která Rusko a jeho frustraci brala vážně, chtěla zabránit návratu studené války, a proto volala po realistické a mírové politice. Bylo to Německo a Francie, které na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 zabránily nabídce bezprostředního vstupu Ukrajiny a Gruzie do NATO, kterou jim tam byla bohorovná Bushova americká vláda ochotna nabídnout bez ohledu na naléhavá varování prezidenta Putina, který byl na jednání v Bukurešti jako host také pozván.