Tu scénu sleduji přes dvacet pět let, a stále mne baví, jak například v ranním rozhovoru na Europe 1 moderátor Jean-Pierre Elkabbach neodpustí svému hostu ani vteřinu: aby mu neskočil do řeči, což je v Česku téměř zakázáno („Nechte mne domluvit, pane redaktore!“ říkají všichni), aby se nezeptal velmi lidově („Takže na to vlastně kašlete!“), což by se u nás vidělo jako urážka, či aby v průběhu hovoru neglosoval svým osobitým způsobem únikové manévry zpovídaného – to by se u nás bralo za nemístné směšování žánrů, že?

Vychází mi z toho potom velmi barvitý obraz politiky, ale i života, který má samozřejmě také své mouchy. Hosté se pravidelně uchylují ke karikatuře, paradoxu, elipse, mají rádi „věty, co zabíjejí“ - to jsou takové ty krátké slavné výroky typu: „Nejsme vinní, ale zodpovědní!“ nebo „Holocaust byl historický detail!“ či „Cizinci vyrábějí hluk a smrad!“

Je to vzdálené oněm nekonečným českým tirádám, sebezahleděným deklaracím, nebo i skutečným vulgarismům – naposledy od hlavy státu v našem prostředí (i když jenom citoval). Mimochodem, sprostě se mluví i ve Francii, naposledy před několika lety prezident Sarkozy, když mu návštěvník zemědělského salónu odmítl podat ruku, řekl: „Vodpal, ty ubohý č*****!“ To ale nebylo v rádiu v přímém přenosu, jen to zachytily mikrofony.

Prezident Hollande o rok poté na témže místě odpověděl dítěti na otázku, kde je Sarkozy, větou mnohem elegantnější, i když jistě zanechalo stopy na duši dítěte: „Sarkozy? Hm, tak toho už neuvidíš!“